OSLAVA PLÝTVÁNÍ

Listopad je skutečně revolučním měsícem a tím nemyslím jen odstartování nového průmyslu 5.0 o které jsem psal, ale i skutečnost, že to vypadá, že se přestáváme stydět za lži a hrdě je dáváme na obdiv a k nim jako bonus přidáváme oslavu plýtvání.

Z pohledu tisku začal měsíc nevinně, článkem o nejdelším, nejlepším, super a tak dále autobusu, který zrovna vyrazil na trasu z pražského letiště.

Stačilo jen 15 dní a už se můžete dočíst, že autobus je super, jenom nejezdí, netopí a má takové drobné nedostatky kvůli kterým byl z provozu stažen.

A což takhle dívat se, jak se pálí výrobky, které se nikdy nedostali na pulty, stejně jako například 82 % světové sklizně, které se nedostane ani do jejich blízkosti, natož ke spotřebitelům. Můžeme být hrdí, ničíme svět a ještě se přitom natáčíme.

Je to podobné, jako hrdinské spalování slonoviny. Vytváříme tak trh, pro její vyšší cenu, a ještě větší vraždění již tak téměř vyhynulých zvířat. Tomu se říká ochrana státu, ochrana investic. No, není to krásné?

Co na tom, že možná ty gumičky vznikli ve stejné továrně jako originál. Co na tom, že jsou ze stejného materiálu. Co na tom, že procházeli stejnýma rukama pracujících dětí, dělnic a dělníků na výrobních linkách pro štěstí.

Kdo nebyl v čínské továrně ať jde do těch českých, či do skladů, I tam uvidí samé usměvavé tváře, jaké známe z náborových letáků a kampaní v televizi. Protože práce šlechtí, jak by řekli Bob a Bobek, či dává svobodu, jak by řekl někdo úplně jiný.

Nebude to dlouho trvat, než se české výrobní závody přeorientují na čínský styl výroby, některé už jsou blízko. Stačí dělat od nevidím do nevidím, za mzdu za níž téměř nevyžiji, ale mohu zůstat po pracovní době a ze zbytků dělat do začátku další směny a to co vyrobím si smím odnést a prodat jako kompenzaci platu.

Ne že by to tak už někde v Čechách neprobíhalo, stačí jít do mrazírny poblíž Plzně a místo platu dostanete pět kilo masa a papír, kde o tom nestojí ani slovo, ale skví se částka podobná platu majitele. Pochybení zjištěné úřadem práce, zamete se pod koberec při dobré kávičce a rozsudek soudu trvajícího tři roky, bere se jako vtip, stejně jako následná exekuce.

Ale business jede a s ním i soudruzi dostávající se do vedení tuzemských firem, podporování předvojem dříve zvaným kolaboranti.

A je možné, že když se zadaří, zbyde i na rohlík.

Třeba těm, kterých v tuzemsku přibývá rychlostí mnohem větší, než si dovolí připouštět politici a neziskové organizace. V Čechách jsou chudí lidé. Přečtete-li článek celý, zjistíte, že dle oficiálních čísel balancuje na hraně chudoby v desetimilionovém Česku téměř 1,2 milionu lidí, to je (pro politiky) více než každý desátý občan státu, ve kterém do role ministra financí usedl člověk, jenž první den v úřadu sám sebe nazval nejchudším z Čechů.

Přemýšlím, jestli skutečnost, že sám je miliardářem v zemi, kde desetina voličů a obyvatel oficiálně nemá na to, aby se každý den najedla, už tenkrát nenaznačovala, že ho vůbec nezajímají.

Není však sám, zdaleka sám. Prohlášení pana Špidly, že ostatní politici se mají a dělají to pro peníze, je dalším ukázkou ztráty reality, překročením prahu úřadu, do něhož nevstupuje politik jako prosebník, ale pán.

P.S. osobně si myslím, že prezentované číslo je silně podhodnoceno a jeho vztah k realitě je asi podobný, jako schopnost ministra Ťoka realizovat své politické sliby, či nedej bože řídit, nebo dokonce kontrolovat práce, za které jeho ministerstvo utrácí miliardy.

Důvodem, proč si to myslím je skutečnost, že mnoho lidí se za svou chudobu stydí a nepřiznají ji. Tito lidé raději nejí více dní v týdnu, než aby si stoupli do fronty a s nataženou rukou, čekali, že jim bude shůry dáno. Oni totiž ví, že ono shůry, vždy znamená odspoda.

Komentáře

  • Můj blog

    Formulář

  • Kategorie