Z popela Zimy rodí se Jaro

Dnes, prvního března 2018 se ráno probudilo a už se mu nechtělo spát. Snad i proto vyslalo na oblohu slunce o něco dříve, aby se podívalo, co je nového. DEN a STRAŠECÍ, hlásilo slunce a na místo zpět do peřin rozhodlo se vydat na cestu po nebeské báni, aby prohlédlo si svět.

I takto se dá vstávat ve čtvrtek prvního března.

Co je zajímavé, je že čtvrtek je ve Velké Británii dnem, kdy chodí zaměstnanci společně pařit. V Japonsku je to každý den a v Čechách to bývá pátek, tak proč sakra čtvrtek?

Odpověď mi dal jeden britský manažer továrny, v níž jsem prováděl audit, jmenoval se John. Vysvětlil mi totiž, že po čtvrtku je ještě pátek, tedy čas si v práci odpočinout, než se budou manažeři o víkendu věnovat rodině.

Tato věta mi připomněla jiný zážitek, tentokrát z tuzemska, kde v rámci ASSESTMENT CENTRA přijímal zahraniční výrobce hudebních a obrazových nosičů manažera logistiky pro svůj sklad u Plzně. O místo byl velký zájem, a tak se nás v rámci Assestment centra sešlo necelých dvacet manažerů, aby nabídlo své znalosti a schopnosti a za odpovídající, a ne nezajímavý plat, a uplatnilo to, co se za celý život naučilo.

Jedinou ženou v místnosti byla HR ředitelka, která mne překvapila šířkou a hloubkou znalostí z prostředí v němž pracovala, ale to je jiný příběh.

Na začátku došlo k představení všech účastníků a každý jsme měli minutu na to, o sobě něco říci.

Každý druhý pak zdůrazňoval, jak důležitý je pro něho work-life balance, tedy rovnováha mezi pracovním a soukromým životem. Paradoxem bylo, že více než 90% kandidátů nebylo plzeňských, ale pocházeli z jiných krajů a dva dokonce ze zahraničí. Zajímalo by mne, jak to s tou rovnováhou mysleli.

V každém případě text výše ukazuje na několik přístupů k tomu, jak lze své životy a práci vidět.

Buďto se mohu každé ráno probudit s hrůzou, co mna mne ten den čeká, a to nejenom v práci, ale i doma, nebo mohu den začít pozitivně.

V továrnách a mezi lidmi se pohybuji denně, patří to k mé práci stejně jako naslouchání.

Umění poslouchat a slyšet, je totiž dnes uměním téměř zapomenutým a my, namísto poslechu, snažíme se překřičet slova, která jsou často vyslovována tiše, jakoby ve studu, či strachu ze síly vlastního hlasu.

Nařízení nařizují. Nadřízení nařizují. Zákony nařizují. Politici nařizují.

A z nařízení namísto cesty, staví se zdi bludiště, v němž mnozí probouzí se zpocení hrůzou nad tím, že se z něj dnes zase nedostanou.

Při své práci naslouchám a jde-li to poradím, či pomohu.

A pak, když se vrátím, slyším, že poslouchat naučili se i jiní a nejenom to, ve firmách se začíná komunikovat řečí, které všichni rozumí a není to ta řeč česká, či anglická, je to řeč efektivity, kdy každé slovo jest rozmyšleno před jeho vyslovením a každý význam potvrzen všemi zúčastněnými stranami.

Je první den měsíce března a já nevím, jak jste vstali právě Vy, ale vím, že zítra, snad vzpomenete si na slova šeptaná tiše a namísto pod své nohy, podíváte se na oblohu a řeknete „TO JE KRÁSNÝ DEN“.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Můj blog

    Formulář

  • Kategorie