Když peklo rozkvete

Každý z nás zažívá v životě dobré i špatné chvilky. Některé vychází z vlastní neschopnosti a jiné z absence schopnosti býti pochopen. Přemýšlím o tom v okamžiku, kdy začalo kvést peklo a na květy nasazovalo dlouho.

Vezmu-li v potaz dělení na Peklo a Ráj začínám být toho názoru, že nemá nic do činění s posmrtným životem, ale spíše s přáním změny, odrážející se z pobytu pozemského. Každý psycholog mi jistě potvrdí, že je důležité věřit a církevní hodnostáři, bez ohledu na víru, toto rčení jistě několikrát podtrhnou.

Víra totiž, stejně jako láska, hory přenáší a je možné, že láska je jen jiná forma víry, či naopak.

V každém případě ani ráj, ani peklo nepřichází bez varování.

Někdy to jsou jen záblesky na obzoru, jindy, každodenní hromobití. Je jen na každém z nás, zda-li chce vnímat a brát v potaz, co se kolem něho děje.

Tento článek vychází v době, kdy trávím svůj den v závodě mého klienta na Vysočině, té tuzemské. A je mi zde krásně, skoro jako v ráji. Lidé, kteří zde jsou a mám s nimi možnost pracovat, totiž nejsou zkaženi městem a jak řekl jeden z kolegů, nejsou zkaženi korporacemi.

Zůstali lidmi a jako takový mají, a nebojí se o nich mluvit, i lidské problémy a lidské radosti. Ke svému štěstí nepotřebují každodenní návštěvy supermarketů, či nové auto. Dokáží žít s málem a být vděční za každou chvilku, kterou jim život přináší. Myslím, že právě tato schopnost, nežít v permanentní žádosti toho, co nemám, činí místo jiným.

Závod mého klienta má pro mne ještě jedno specifikum. Je jím velké množství seniorů a postižených lidí, kteří zde našli své uplatnění a svou práci odvádějí, jak nejlépe umí. Zasazen do kraje mimo metropole businessu, nebyl proto, že by cílem jeho zakladatele (jedná se o rodinnou firmu) bylo platit jen životní minimum, či minimální mzdu, ale proto, že byl s krajem spjat a kraj s původní činností, dle které je závod i nadále nazván.

Bylo krásné mít po odjezdu z práce do penzionu možnost zastavit se a hovořit s místními pamětníky, kteří potvrdili, že v minulosti výrobek, který stál za zrodem závodu, vyráběla každá rodina.

Hodně mi to připomíná nejen dobu dávno minulou, ale i tu dnešní, jen v jiných oblastech a regionech. Tamta vesnice se specializuje na výrobu ovčího sýra, a tady zase pletou vlněné výrobky. Tihle dělají to a tihle zase ono, a všichni dohromady udělají moc. Pan Werich to ve své písni řekl hezky a každé jednotlivé slovo stálo by za to vytesat do kamene.

Oproti tomu peklo, je prostředím, kde hamižnost, touha mít to co nemám, a když to získám, tak mít to co nemám a když to získám mít to co nemám je nekonečná. PEKLO je multitaskingovým chtíčem po tom, co nemám.

Je jedno budu-li hovořit o novém domě, či novém hrnci. Prostě to nemám a chci to.

Lidé se mění, ale jejich myšlení zůstává stejné a jediné co přibývá jsou hlubší vrásky na čelech, těch, kteří si chtějí urvat ještě něco. Ještě trochu, ještě část.

Již v minulosti jsem zjistil, že rovnováha mezi černým a bílým, je důležitá. Proto jsem Peklo a Ráj které mne obklopovaly bral za správné, ovšem neřešil jsem co s tím, vykloní-li se ručička Vah z rovnováhy kloníce se stále více na jednu ze stran.

Když rozkvete peklo, můžeme se radovat z květů, ale je třeba být na pozoru, aby jeho výhonky s krásnými květy neotrávily ráj.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Můj blog

    Formulář

  • Kategorie