Když projíždím krajinou

Nemyslím na jinou. Ta, kterou máme je totiž krásná. Již jednou jsem měl možnost odjet dlouhodobě pracovat do zahraničí, konkrétně to bylo do Indonésie, kde v druhém největším přístavu hledala společnost, pro kterou jsem pracoval, nového manažera.

Po zkušební návštěvě a jednání jsem dostal informaci, že v případě mé pozitivní odpovědi, bude místo moje.

Měl jsem samozřejmě radost, bylo to na podzim a já projížděl vozem českou krajinou a najednou jsem musel zastavit. Něco mi říkalo, abych tak učinil a já tento hlas poslechl.

Vystoupil jsem z vozu, na odstavném místě v Křivoklátských lesích. Nedechl se a rozhlédl.

V ten okamžik jsem si uvědomil, že mám možnost vydělávat hodně peněz, získat profesní praxi k nezaplacení a být bohatý, za cenu drobnou – ztrátu podzimu a jara, ztrátu barevného listí, vůně hub, ztrátu blízkosti lidí, kteří mají mne rádi a já je.

Strávil jsem na tom místě jen pár desítek minut, ale ty mi pomohly se rozhodnout.

Pozici jsem s poděkováním odmítl.

A zůstal v tuzemsku.

Krátce poté jsem svého zaměstnavatele opustil a využil nabídku jednoho z klientů abych pracoval pro něho, a tak to šlo dále až do okamžiku, kdy jsem opustil toho posledního, abych začal dělat práci, která má smysl. Nedělal ji pro peníze, ale proto, že chci měnit svět.

Je to tak. Mám cíl, který mnozí považuji za bláznovství a nazývají mne bláznem netušíce, že mi tím dělají radost protože mne nazvývají tím, za koho se považuji, protože právě jen blázni, byli těmi, kdo na rozdíl od politiků a králů, skutečně měnili svět.

Nemluvím o hradních šašcích, kteří s výjimkou jednoho, slouží jen k obveselení stolovníků, aby si přitom pomohli k lepšímu žití.

Nejsem blázen, který chce světem chodit se zády shrbenými před bankovkami a prsty se zlatými prsteny a nejnovějšími iPHONY.

Jsem blázen, který se chystá na cestu.

Cestu, kterou v zemi, jež na mne udělal takový dojem, ještě nikdo přede mnou neudělal. Na cestu při které chci dokázat, že osobní čistá mobilita není hračkou mocných, ale nástrojem všech, kteří to se změnou myslí vážně a ke svému kroku nepotřebují miliardy a rádi sáhnou do vlastní kapsy v níž to necinká tak bohatě, ale když přeskočí pár let oběd, budou si moci dovolit sáhnout si na svůj sen.

Dnešní článek píši v neděli, kdy jsem poprvé po mnoha letech vypustil oběd stejně jako to dělám ve všední dny. Jsem v kanceláři a píši tyto řádky, plánujíce přitom cestu jejíž úseky budu dlouhé 70-80 km a budou k ujetí za 3-4 hodiny. Ve stoje, se základním vybavením na cestu na vlastních zádech, po cestách, na které se často již zapomnělo, po cestách, jejichž vybudování nestálo miliardy a nepotřebuje zničit nejdříve vše v okolí stovek metrů.

Nevím zda-li pojedu sám, či zda mne budou doprovázet jiní, ale vím jedno. Dokáži to.

Jsem totiž blázen, co má o kolečko víc

A díky němu si plním sny a stavím svět bez odpadů a plýtvání, přesně takový, jaký chci nechat pro ostatní.

Nebojte se býti Blázny a nezapomeňte Blázna vždy poznáte bez ohledu na to, co má na vizitce, či jak obnošený má oblek. Má totiž v oku stejnou jiskru, jakou znáte sami z pohledu do zrcadla.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Můj blog

    Formulář

  • Kategorie