Bez očí

Prosinec začneme jinak, poslepu, přesně tak jako jsme žili prvních devět měsíců našeho života a mnozí dožívají i zbytek svého. Já sám jsem vždy viděl, ale i přesto jsem v jednom období svého života, ještě při střední škole zkoušel, jaké to je dělat běžné věci se šátkem na očích.

Proč?

Byla to součást jak mého tréninku bojových umění, tak i spojené meditace.

Jak to šlo?

Ne úplně špatně. Obzvláště v prostoru domova, kde jsem v té době trávil již několikátý rok svého života, šlo jen o to, vnímat prostor a činnosti v něm realizované jinak. Kdyby to chtěl někdo zkusit, rád bych mu doporučil nezačínat s přípravou čaje, voda přeci jen dokáže spálit, když ji naléváte do hrnečku a jedním z prstů kontrolujete, abyste nepřelili.

Na tuto zkušenost jsem si vzpomněl, když jsem byl na síti FACEBOOK konfrontován s příspěvkem o práci pana Kevina Chiama, designéra ze Singapuru. Tento mladý muž s citem pro funkční design se totiž rozhodl ve svém volném čase a za své vlastní peníze, vyvíjet a navrhovat kuchyňské potřeby pro nevidoucí, či lidi s postižením zraku.

Podívejte se na jeho příběh

Možná to mnohé překvapí, ale i slepí lidé musí jíst.

Mnozí ze slepých si pak jídlo musí připravit sami, a to stejně jako se obléci, obout si boty, uklízet, nakupovat a mnoho dalších činností, které dělají i lidé, kterým zrak slouží.

Z pohledu mé vlastní práce se mi velmi líbí, jak komplexně Kevin k zadanému úkolu přistupuje. Nejde mu JEN o nůž, či JEN o pokličku, ale o proces vaření, který je malým logistickým řetězcem návazných činností, které navazují-li správně a korektně jedna na druhou jsou završeny odměnou v podobě voňavé, krásné a chutné stravy fyzické.

Když dopisuji tyto řádky už vím, komu ze svých klientů Kevinův projekt představím.

Proč bych ho měl představovat?

Kevin totiž hledá do projektu partnera s nímž dokáže výsledky své práce uvést na trh a pro mne to není zdaleka jen trh nevidoucích, kdepak. Bezpečné vaření by zde totiž mělo být pro všechny a proto stejně, jako se Kevin učí od své nevidomé sousedky, jak ona postupuje, jak kde a co dělá, můžeme mi se učit stejně a využít efektivitu navrhovaného příslušenství k tomu, abychom se i mi cítili v kuchyni bezpečněji a obešli se bez spálených prstů, když chceme jen zvednout pokličku na hrnci.

Úplně geniální mi v této souvislosti přijde i kombinace pokličky s místem na odložení lžíce, či jiného „míchadla“ a případně i místo na meziskladování přísad do daného jídla před jejich samotným použitím.

Máme se co učit.

Bohužel to nevnímáme. Lidi s poruchu zraku nazýváme postiženými a přitom mnohdy dokáží nejen to, co my samotní, ale mnohem více. Stejně je to i s dalšími „poruchami“ a to včetně například autismu, který ovšem může přerůst v silný, životaschopný projekt, jakým je i MAAPPI.

Když jsme o nevidomých, nevím kdo, ale jistě někdo si vzpomene na blog, v němž jsem popisoval výuku jízdy na elektrické jednokolce u nevidomé mladé ženy.

Její schopnost se soustředit a naprosto špičková práce s vlastním tělem ukázala, že se nejenom vyrovná vidícím, ale i je překoná, dokázala se totiž naučit jet mnohem dříve než lidé vidící. Jediné co jí scházelo a schází k tomu, aby se pro ni stala elektrická jednokolka skutečným pomocníkem, je integrace radaru, sonaru, či jiné technologie do stroje, tak aby dokázal rozeznávat překážky a navigovat. Doufám, však, že i ty brzy přijdou.