Věřím, že většina z Vás miluje matematiku tak jako já. Proto Vás jistě nepřekvapí rovnice v názvu dnešního příspěvku. Je totiž, stejně jako mé další příspěvky, naprosto logická. Ti z Vás, kdo dočetli do konce můj včerejší příspěvek tuší, co je dnes za datum.
Pro ty ostatní malé vysvětlení.
Článek, který čtete bude zařazen k publikaci právě na datum uvedené v nadpise.
Toto datum je vzdálené 124 dní ode dne, kdy článek vzniká.
A zároveň je vzdálené 89 příspěvků od shodného data.
Je třeba upřesnit, že příspěvky jsou v mém blogu publikovány jen v pracovní dny, a proto je tam rozdíl mezi oběma čísly v rovnici, přesto, že je mezi nimi rovnítko.
Matematiku nemusím.
Co však mám rád jsou čísla.
Ne pro jejich hodnotu, ale pro jejich vizuální podobu.
Před několika dny jsem jel vlakem do Zlína a v kupé jsem seděl společně s cizincem, s nímž jsme se dali do řeči. Žije v tuzemsku deset let, přesto jsme hovořili anglicky, a to i přesto, či možná právě proto, že angličtina není mateřským jazykem ani jednoho z nás.
Byly to příjemně strávené dvě hodiny.
Pán pochází z Portugalska. V tuzemsku má ženu a děti. Přesto, že by si mohl dovolit mít byt v Praze, raději dojíždí na pracoviště denně dvě hodiny vlakem proto, aby žena a děti nebyly vystavovány stresu, smogu, a možná i pokušení.
Rád čte. Rád píše. Rád české pivo, jen jídlo je na něho občas příliš těžké.
Pracuje v mezinárodní společnosti, kde kanceláře a prostory v nichž tráví své pracovní dny, když není zrovna na cestách sdílí lidé více než deseti národností.
Je rád, že žije v Čechách.
Má rád i svou zemi.
Jak jsme zjistili, jsme podobného věku. Máme na mnoho věcí i podobné názory, a kromě zážitku z cesty vlakem nás nyní spojuje i profesní síť linkedin.
Nemusel jsem vycestovat do zahraničí, abych mohl diskutovat anglicky.
Nemusel jsem letět letadlem, abych se ocitl na břehu oceánu a slyšel šumění vln.
Stačilo se zaposlouchat do slov a vzpomínek, prosurfovat vzpomínky a názory a nakonec, když vysedal, stisknout pevně ruku.
Neviděli jsme se naposledy.
To jsem si jist
Naše cesty vedou napříč časem a čas by l tím, co nás spojilo a bude tím, co tak učiní znovu. Na jiné půdě, za jiné příležitosti, jsem si však jist, že pocit bude stejný, protože najdete-li jednou společnou řeč a není jí angličtina, pak si můžete být jisti, že to co slyšíte, je to co slyšet máte, to co ten „druhý“ míní a on uslyší to, co chcete říci Vy a to je důležitější než přízvuk, či gramatika, které často dokáží jen klamat tělem bez ducha.