O mých cestách časem, směrem kupředu a pak zase zpět jsem již psal a nyní, v 99 příspěvku který píši napřed mne napadá, že je něco, co z budoucna přinést nedokáži. Jsou to věci a fotografie. Předpokládám, že věci nelze přinést z důvodu jejich materiální podstaty a obrazy?
Obrazy ty lze přinést jen v hlavě a pak je reprodukovat slovem mluveným, či psaným.
Zatím se mi tak často nestává, že by mi lidé nevěřili. Mnozí mne totiž (k mé potěše) považují za blázna a očekávají ode mne spíše překvapení, než nějaký standard. Přesto i mne samotného občas zarazí jak přesné, správně definované a aktuální jsou myšlenky, které v den vydání čtu.
Je to zvláštní pocit, zvláště když trefím kroky politických „špiček“ chodících často přes paty, či prvek ekonomického vývoje, či prostě píši o dešti v době, kdy zrovna po dlouhé přestávce zapršelo.
Na rozdíl od politických a sociálních komentátorů a mediálních zpravodajců jsem se naučil se oprostit od toho co bylo a věnovat se důležitějšímu, tedy tomu, co bude.
BUDOUCNOST NEPŘEDVÍDÁM, JÁ JI TVOŘÍM.
Má odpověď stala se i heslem které jsem začal používat ve své práci fyzické i duševní.
Je to jen dva dny, kdy jste se mohli dočíst o mé plánované návštěvě Śvédska a o plánech navštívit partnery. Jen pro zajímavost musím říci, že všichni oslovení, do jednoho, odpověděli pozitivně, což bude znamenat hodně dobré plánování, tak aby celá cesta byla do maxima efektivní pro všechny zúčastněné.
Co se mi líbilo, že více než polovina z oslovených mi nabídla podporu při plánování, to je věc, která se mi moc často nestává. Mnoho partnerů rádo přijímá dary, ale už méně rádo samo daruje.
Za šest let, po které podnikám jsem svou prací a blogy pomohl několika desítkám partnerů.
Má činnost, společnost, či já sám jsem však nebyl, až na světlé výjimky zmíněn na jejich stránkách nikdy.
Jsou dokonce tací, kteří mají své klienty, kteří by mohli dobře využít mých schopností, či benefitovat na nabídce INDUSTRIAL UPCYCLING, či E-MOTION, oni je však neinformují a raději je nechají tápat, či draze nakupovat položky, které mohli mít za polovinu.
Nejsem si v tomto případě jist, zda-li mohu hovořit o profesní slepotě, pod tou si totiž představuji něco jiného. Může to být absence zájmu, nechuť a někdy možná i závist, která zavírá ústa a přitahuje k tělu ruku, která by mohla pomoci.
Jen několik hodin před napsání tohoto článku jsem byl kontaktován po dohodě zakladatelkou jedné z mnoha neziskových organizací, o upřesnění položek, kterými bychom mohli této organizaci pomoci. Již při prvním hovoru jsem zmínil, že jsme společnost, která zisková být musí, a i když jsme ochotni část věcí (a tím i prostředků) dát, či věnovat, nemůžeme to dělat stále, protože by přišel trest.
Připadlo mi, že paní byla překvapena.
Stejně tak jsem byl překvapen já, když zmínila, že na svoz z Plzně přes celou republiku by si jako nezisková organizace objednali PPL, prý mají speciální podmínky. To jsem nevěděl a zajímalo by mne, zda-li pro případnou úsporu benzínu, či nafty, veze-li se náklad pro neziskovou organizaci, řidič například část času vůz tlačí, či například připevní plachtu a jede na větrný pohon.
Vrátím-li se však ke skutečnosti, že z budoucnu nepřináším věci, může to být i tím, že se v budoucnu zase CONSIETY bude měnit na SOCIETY, z konzumní společnosti na lidskou a ta nemá potřebu plýtvat dary, které dostane, protože ví, že každá věc má svou cenu a je ji ochotna zaplatit, poskytne-li jí to, co od ní očekává a já věřím, že tento aspekt pochopí brzy všichni, kdo si myslí, že jsou na světě výrobky, jejichž hodnota je nulová a to i přesto, že například putovali napříč kontinenty a někdy i
Časem.