Deník

Když jsem 15.9.2014 publikoval svůj první příspěvek do blogu, říkal jsem si v duchu, že jsem zvědav, jestli vydržím psát každý den alespoň do konce měsíce. Vyšlo to. Dnes je 23.5.2018 a já stále píši a publikuji. To, že si vlastně vedu deník, či že za sebou zanechávám myšlenkovou mapu,

jsem si uvědomil až po přečtení vynikající povídky mladého autora sci-fi Radovana Kolbaby. Povídky, která vyšla v květnovém čísle časopisu XB-1. V jediném čísle (včetně předchůdce jménem IKARIE), kde celý úvodník zabírají tři stručné, ale výstižné nekrology na 3 sci-fi autory, kteří odešli do svých světů krátce za sebou v měsíci březnu a dubnu.

Povídka pana Kolbaby se jmenuje „STAŘEC A STROJ“ a je krásná a silná.

Zastihla mne v den, kdy jsem si po nejnovějším upgradu Windows 10 a Office, poprvé poslechl dva ze svých textů namluvené strojem resp. programem, který dokáže převádět psané slovo na mluvené.

Můj blog je vlastně mým vlastním deníkem.

A zůstane na síti, i když já už budu jen fyzickým prachem.

Přemýšlím-li proč tak dlouho píši, bude to asi proto, že jsem čten.

To však není jediný důvod, je to spíše důsledek.

Píši proto, že musím.

Vnitřní napětí mi nedává pokoje a já prostě musím.

Když nemohu, strádám.

Dnes jsem měl zajímavý rozhovor s jedním z obchodních partnerů. Ptal se mne, kde jsem se učil přednášet a mluvit k lidem způsobem, který je zaujme. Zklamal jsem ho, protože jsem mu nebyl schopen dát, adresu, či název kurzu. Žádný totiž není.

I přes svou vadu řeči, jsem se totiž naučit mít radost z toho, že mohu pronášet slova, věty a používat je k citlivému formulování myšlenek do celků kterým rozumí všichni, kdo mne poslouchají. Není to tak dávno, kdy jsem publikoval příspěvek věnovaný mé účasti v programu MŮŽEŠ PODNIKAT. Na jeho konci byla vyjádření posluchačů k tomu, co jsem já, i druhý mluvčí říkal.

Měl jsem z toho radost.

A o to větší, když sdílel jsem ji se svou maminkou, tatínkem i dědečkem, kterému hlavně vděčím, za svou lásku ke slovu a vzdělávání, či spíše sdílení.

Nyní, když píši tato slova, uvědomuji si snad vůbec poprvé, že Vzdělání a Sdílení, mají k sobě tak blízko. Jediným rozdílem může být to, že učit můžete i neprožité, sdílet, tím myslím skutečně srdečně sdílet, můžete jen to, čemu sami věříte a nejlépe, sami to zažijete.

Myslím, že i to je důvod, proč jsem ze snahy vydržet psát 15 dní, vydržel 1.346 dní (příspěvků je o něco méně, protože poslední rok a půl nepublikuji o víkendech, ale i tak počet překročil jeden tisíc textů.

Byli-li bychom pragmatičtí mohli bychom říci, že průměrný blog se skládá z 500 slov. Při 1.000 článcích by to znamenalo 500.000 slov která mé prsty vepsali do bílé stránky wordu, či přímo do redakčního systému, který nabízel ten, či onen provozovatel blogu.

Psal jsem na iDNES, psal jsem na Parlamentní listy, ale pravou svobodu slova nacházím až poslední necelé dva roky, kdy píši na své vlastní firemní stránky.

Jen málokdy píši o sobě a přesto, jsem obsažen v každé větě a myšlence, díky které vznikla.

Ti kdo mne znají, mají možnost poznat mně více a záleží jen na nich chtějí-li, či je jejich zájmem něco zcela jiného. Již několikrát jsem zaslechl, že mé příspěvky ten, či onen čtenář, či čtenářka rádi čtou a je pro mne ještě větším potěšením, řekne-li to můj vlastní dědeček, který za svůj život dokázal přečíst více knih než kdokoli jiný, koho znám (v 95 letech se není čemu divit).

Necítím se být výjimečný, jen zkrátka musím psát.

Tak snad mne omluvíte

Budu-li tak činit

I nadále

P.S. každé slovo je jako knoflík a moře slov je moře knoflíků

Komentáře
  • Kategorie
  • Můj blog

    Formulář