Není to ani dva měsíce, kdy jsem na svém profilu sítě LINKEDIN zveřejnil příspěvek nazvaný BLUE OCEAN – První vlajky na obzoru, popisujícími začátek projektů INDUSTRIAL UPCYCLING a INDUSTRY 5.0. Jednou z myšlenek, kterými se zaobírám, je skutečnost, že na začátku cesty vidíte cíl, ne však délku cesty, která k němu vede.
Jistě jste však slyšeli, že CÍL JE CESTA
A podíváte-li se kolem sebe, je možné, že zjistíte, že mnozí svým cílem nerozumí ani cestu, ale krok. Každý jednotlivý krok, či krůček, avšak neuvědomují si nejen, že cíle dosáhli v okamžiku dokročení, ale ani to, že je čeká další a další a další. Jsou tak zabřednuti sami do sebe, že okolí neexistuje.
Tento příspěvek čtete jen několik dní po začátku nového roku. Podíváte-li se a poslechnete-li si co o něm všichni říkají, zjistíte, že bude hůř. Prezidentova řeč nového roku, jako kdyby byla předmluvou novému Kladivu na Čarodějnice a co nám schází je jen ten správný režisér, který by z beznaděje udělal kasovní trhák a zanechal tak dílo, po němž hlava státu tolik touží.
Když nemůže mít letiště, tak kanál.
Když nemůže mít kanál, tak Kanál.
A když ani ten nikdo nechce ocenit, pak zůstane dobrovolné předání žezla tomu, kdo zaručí uložení ostatků ve skleněné rakvi ke které budou proudit davy, stejně jako tenkrát na RUDÉM NÁMĚSTÍ. Nouze o platící návštěvníky nebude. Z východu bude garantován neutuchající zájem zájezdů, které budou návštěvu jediného evropského funkčního prezidentského mauzolea, mít v povinném programu.
Není to tak dlouho, kdy jsme diskutovali možnost, zda-li cesta ke světu bez odpadu a plýtvání nepovede přes INDII, konkrétně pak přes nejznečištěnější metropoli, která zároveň dostala přívlastek indického Silicon Valley.
Když při osobním pohovoru padl dotaz na důvod mého zájmu vést v Indii pobočku tuzemské rodinné firmy, měl jsem jasno. Rád bych spojil českou hrdost a um s českou schopností měnit svět. A to, že jedno i druhé umíme, dokazují a dokazovali mnozí.
Nevím, zda-li je to věkem, či vývojem politickým i tím apolitickým, či sociálním, ale pociťuji čím dál větší hrdost na to, že jsem Čech. Když jsem měl možnost připnout si na akci Karvinské Střední Školy Techniky a Služeb na klopu státní znak doplněný trikolorou, pocítil jsem energii, která z toho kousku plechu a látky pramenila. Od toho okamžiku, je vždy se mnou a v kanceláři zdobí logo z lišejníků vždy, když nezdobí mou hruď, či límec, aby byl lépe vidět.
Jsem Čech a neptám se jak dlouhá, či těžká, bude cesta, na kterou jsem se vydal.
Kameny a klády, kladené mi před nohy nejen překračuji, ale i sbírám a dokumentuji, protože vím, že klade je tam nevědomost a závist z představy bohatství vyplývajícího z titulu PREZIDENT, či skutečnosti že krajinou a městem pluji na elektrické jednokolce, které pro mne znamená víc než jen hračku, mnohem víc.
Myslím, že o délce cesty nepřemýšleli ani další z těch, kdo pojem Čech, brali jako odměnu, ne proto, že by jim na hruď byla připnuta hvězda či řád, ale proto, že to cítili a cítí, tak, jak to činím nyní já. O zásluhách těch, kdo již odešli se namluvilo mnoho, proto není třeba opakovat, ale co ti, co jsou tu dnes s námi?
Znáte je?
Jan Řežáb, Šárka Jakešová, Jan Mühlfeit, Josef Kadlec, Oliver Dlouhý, Josef Průša, Jan Korbel, Kristián Gambiraža, Jana Havlíčková, Markéta Borecká, Iva Sandriová, Richard Konkolski, Zdenek Lebr, Pavel Floriš, Tereza Podhorská, Jaroslav Bazala a tolik jmen ještě schází.