Nebudu létat proudová letadla, proto mám radost, že jsem cestu do Lotyšské Rigy mohl po více než 20 letech absolvovat opět letadlem vrtulovým a měl jsem tak možnost zjistit, že let by příjemnější než tím proudovým. Přistání nebylo nejměkčí, ale to může být větrem.
Titulek je samozřejmě nadnesený, i když pokud vím, vývoj elektrických letadel je „v plném proudu“ a to je dobře. Cesta na udržitelnou konferenci mne totiž v přepočtu letecké společnosti stála, 222,27 kg CO2. Podíval jsem se tedy, zda-li mých 15.000 km na elektrické jednokolce bude stačit a zjistil jsem, že jsem nezjistil nic, protože ani „nejmodernější“ kalkulátory uhlíkové stopy, elektrickou jednokolku neznají. Vypadá to, že tento druh čisté přepravy prostě neexistuje.
Mám štěstí, že zastavené objemy prostředků a výrobků a materiálů, které se díky mé práci nestaly odpadem, mi umožní vykrýt případnou další stovku letů, a to je dobře, nechci to však zneužívat.
Mluvím-li o uhlíkové stopě, nedá mi to nevzpomenout spolupráci se jedním environmental manažerem, který pravidelně jednou ročně zpracovával podklady pro své Japonské nadřízené do Japonska. Den před posledním termínem odeslání mne navečer kontaktoval telefonicky, náš rozhovor si matně vybavuji do dneška.
Druhý den v práci jsem ho zaslechl, jak velkou práci s reportem, a hlavně s tím, aby se dosáhlo snížení karbonové stopy, měl. Můj zákazník, můj pán
Projekt měl však zajímavou dohru.
Na konci kalendářního roku, bylo oněch snížených 8% vyhodnoceno jako nejlepší korporátní výsledek ze všech světových továren a továrna a reportující manager obdržel diplom, pohár a dokonce i peněžní odměnu.
Při té příležitosti mne napadá. Jak je to vlastně u Vás?