Když utíkám, stojím

Dnešní příspěvek píši v závěru týdne, který jsem mohl strávit Člověkem. Je jím můj 95 ti letý dědeček, který celý svůj dlouhý život strávil pomáháním druhým v nalezení lásky k jazykům, slovům, vzdělání. On sám je pro mne příkladem toho, že jeden Člověk dokáže více než vlády plné politiků.

Byl to týden, který vydá za roky. O jednom takovém už jsem ve svém blogu psal a bylo to téměř přesně před rokem.

Ovšem stejně, jako každé nadechnutí je jiné, tak jiný je i čas strávený společně.

Jen pro zajímavost, dohromady jsme 141 letí mladíci a E-MOTIONEERs, a vyrážíme na cesty známé i neznámé, abychom se podívali do míst, která jsme již dlouho neviděli.

Stav vozovek se postupně horší a ty co zůstali se již rozpadají, aby oproti tomu vznikali v místech, kde stojí jen jeden jediný dům asfaltové koberce jak pro královskou rodinu.

Dědeček bydlí pod kopcem, což znamená že každá cesta do města začíná směrem vzhůru.

Problémem pak není samotný vrch, jako díry v ementálu vozovky, kterým se stroj, s relativně malými koly, těžko vyhýbá. Bydlí téměř na samotě s pár desítkami rodin v okolních rodinných domech, z nichž každý den vyráží ve svých vozech tankodromem kopce do města, které kdysi dostalo titul královské.

Bohužel dnes není po královském majestátu ani památka

Odplynul.

Dost možná ho odvezla převoznice rovnítek a činitelů, která již dlouhá léta zastává pozici pravé ruky pana starosty, jenž zase ovládá jazyk český a výchovu tělesnou, či spíše se obé snažil vtloukat do hlav žákům školy, kterou z radnice má nadohled.

Před radnicí je socha

Respektive jsou tam sochy dvě

Tou první je žena držící v ruce tajemnou knihu s mapou k pokladu

Tou druhou je sousoší muže hrdiny a děvčátka, které mu přineslo květy, jako symbol poděkování za svobodu, kterou přinesl. Ta socha ztratila hlavu. Byla však umně nahrazena.

Ztratila však ještě něco v rámci preventivní ochrany osobních dat

Zmizely nápisy vyvedené v mosazných štítech popisující, kdo a proč

A tak zbyla jen slova písně

Ve Strašecí na náměstí

Stojí socha vojáka

A u něj mu malá holka

Dál jsem to zapomněl. Stejně jako jsem ztratil přehled, kde se nachází kroj pionýra s rudým šátkem, který jsem tak hrdě oblékl, když jsem stál před téměř 40 lety v den oslav na stráži při kladení věnců k hrobu neznámého vojína.

Vzpomínek nám s dědečkem během jednoho týdne prolétlo mnoho, stejně jako květů, které padaly kolem nás při naší jízdě, při které ač stojíce, či sedíce vidíme ze světa mnohem více než ti, kteří se jím ženou na plné pecky jen proto, aby na jeho konci zjistili, že v tom běhu a honbě za VÍC a VĚTŠÍM, nezjistili o životě vůbec nic.