Tak nějak by mohlo znít zvolání směrem k radním, politikům i obyvatelům města, které nemůže zapomenout na korunovaci a roční párty roku 2015, kdy ulicemi teklo pivo a po provazu mezi věžemi kráčel v noci provazochodec.
Od roku 2015 ve městě přibylo
A to vše pro kulturu města a jeho obyvatele.
Jsem obyvatelem Plzně a projíždím-li se prázdnými ulicemi na svém elektrickém koni s jedním kolem, cítím hodně, jen ne kulturnost prostředí.
A proto, když mne oslovila dvojice mladých lidí sledujících v první řade ZERO WASTE workshop, s dotazem, zda-li bych nechtěl a nemohl přidat svou trochu do mlýna akce zvané PĚSTUJ PROSTOR, nedokázal jsem odolat a řekl ANO, rád.
Od té doby jsme se ještě několikrát viděli, vyměnili si desítky e-mailů, a to vše proto abych dnes (24.3.2017) promluvil ke skupině 20 přihlášených, kteří si rozdělí 6 projektů, které tvář města mají změnit.
A já to učinil a řekl více o tom, o znamená prevence vzniku odpadu, o tom, že se musíme učit pracovat se zdroji, které zde již máme, ne s těmi, které budeme nuceni teprve objednat, vytěžit, dostat, zušlechtit a mnoho dalšího.
A víte co?
Lidé, kteří chtějí měnit tváře města, poslouchali, vnímali a já cítil jejich zájem.
Neuběhli ani dvě hodiny a v mém království IBCSD LAB, vzdáleném jen 8 minut chůze, či 2 minuty jízdy na elektrické jednokolce se objevila první dvojice, dvojice dívek studujících architekturu, které dostali za úkol změnit prostor pod plzeňskými mosty. Prostor patřící kdysi řekám, dnes lidem bez střechy nad hlavou či lidem s tváří schovanou pod kapucí dýmu a alkoholových výparů.
Přišli na chvilku a za hodinu a půl, jsme stále hovořili, diskutovali, testovali materiály a moji návštěvníci objevovali nové a skryté nejenom v prostoru, ale hlavně v sobě a v okamžiku, kdy jejich ruce dali nový život vinylové desce jsem věděl, že není cesty zpět.
A pak druhá dvojice, mladý muž a mladá žena dostali za úkol měnit ulici hudby, jak krásně nazvali prostor, který jim přirostl při více než roční práci k srdci, stejně jako jeho obyvatelé. A i ona vplula do prostoru a času, aby se z obého vymanila a zapomněla na vše, co znala.
IBCD LAB je královstvím jinakosti, zemí za zrcadlem, bez zrcadla a dokonce i bez královské pečeti a propriet odpovídajících mandátu tohoto majestátu.
Není třeba, stačí otevřit dveře a …..
Je jen na každém, co uvidí.
Mnozí říkají, že je to inspirativní a víte co, souhlasím s nimi, protože to je důvod proč nedokonalost prostoru, či jeho vybavení není na překážku, právě naopak.
Myslím, že brzy bude čas na vstupné, jako kdysi na hradě Křivoklátě, kde jsem téměř celý jeden rok nejen prováděl turisty ze všech koutů světa, ale i sám žil, v jediné místnosti, na prvním nádvoří a radoval se z každého dne, každé návštěvy, každé diskuze do noci, každé lásky a každého tónu flétny, kterou jsem rozezníval svými prsty.
Nyní čekám na jednu vzácnou návštěvu, návštěvu garantů soutěže, architektonických bardů a profesorů, kteří ať již na ČVUT, či na jiných slavných školách vedou studenty k jinému vnímání světa. Právě oni projevili přání přijít na návštěvu a já jej vítám protože oni jsou a učí další generace býti architekty a tvůrci přírody a krajiny, kteří mluví a jednání v souladu s harmonií, ne vydíráním, v linii budoucnosti, ne dneška a na spolupráci s nimi, i jejich studenty, se již neskonale těším.
P.S. střechu nad hlavou poskytla akci Plzeňská Walfsdorfská škola a je to prvníškola v tuzemsku, kde jsem plynule slyšel mezi žáky i učiteli micxované diskuze v češtině, němčině i angličtině a to vše mez stresu a nepohodlí, že bude za špatnou výslovnost, či chyby v gramatice udělena špatná známka. Přiznám se, že první na koho jsem myslel při tomto zjištění byla moe maminka, která celý svůj profesní život zasvětila dětem, pro které byla ochotná obětovat vše.