Je zajímavé kolik lidí se podiví nad tím, že téměř v polovině srpna vychází v mém blogu článek, v jehož názvu je svátek, který je dávno za nimi. O to zajímavější však je skutečnost, že se nediví, že „potřební“ pro které je jednou nebo dvakrát ročně potravinová sbírka, častěji jíst nemusí.
Velikonoční králíci jsou tvorové upravení genovými modifikacemi marketingových společností, které již před léty potřebovaly najít nekonečný cyklus zrození. Povedlo se jim to, a právě Velikonoční králíček je jedním z produktů. Za ním jsou vánoční sobové, valentýnské labutě, či svatojánské mušky, i když ty spíše na své objevení ještě čekají.
Vědcům se sice podařilo vypěstovat odolného tvora, kterému se stačí probudit jednou za rok, bohužel se jim nepodařilo zvrátit dar přírody, kterým je hlad, jenž přichází po dlouhém spánku.
Ve skutečnosti měli genetické modifikace za následek víc než jen prostý hlad.
Udělali z býložravce tvora masožravého.
A nejraději si pochutnává na mase lidském.
Důvod je tak prostý, až mne překvapuje, že si ho nikdo neuvědomil dříve. První stravou totiž byli sami tvůrci, kteří nejdříve omylem, ale pak cíleně, dávali svým výtvorům svá srdce.
Velikonoční králíci zároveň kombinují svou plachost s přátelstvím s lidmi.
Všimnete-li si vztahu v rodinách, kde králíka chovají, zjistíte že nadřazenost králičí rasy je naprosto zřejmá. Stačí se jen podívat, zaškrabat drápky, či zoubky a už se nese potrava, mění se voda, a když není přání pronesené beze slov splněno dostatečně brzy malé hryznutí připomene, co by mohlo následovat.
Celý vztah je navíc doveden k dokonalostí i tím, že v mnoha rodinách je právě králík druhým partnerem pro diskuzi, a to hned za televizní obrazovkou.
Nejsem odborníkem na velikonoční králíky, ani na ty, kteří ovládají domácnosti, přesto jsem měl možnost se s jedním i druhým, poměrně často střetávat. Navíc letošní Velikonoce mi pomohli zachytit Velikonočního králíka přímo na lovu a bylo zajímavé pozorovat, že stejně jako kudlanka nábožná, po aktu lásky byla nejdříve odhryznuta hlavička, aby do způsobu vyjádření lásky už moc nemluvila.
Nemyslím, že bychom měli hladovost Velikonočním králíkům vytýkat.
I tak jíst jen jednou za rok, je obdivuhodný výkon.
Věřím, že někdy se podaří této efektivity dosáhnout i člověku, a to nejenom tomu potřebnému (přiznám se, že by mne zajímalo, jestli se všem ostatním má říkat lidé nepotřební).
V každém případě je na fotografiích vidět, že hladový Velikonoční králík je poměrně dobře rozeznatelný.
Není ještě pokrytý srstí, proto jeho růžová barva. Po dlouhém spánku má bílé oči a loví po čichu a hmatu. Ostré zuby. Jedním z hlavních rozpoznávacích bodů je však jeho velikost.
Jsou totiž malinko větší
Po přijetí dostatečného objemu potravy však, na rozdíl od lidí a mnoha dalších tvorů svou velikost nezvětšují, ale naopak zmenšují díky čemuž předpokládám jim jejich genetická výbava umožňuje i s jednorázovým ročním příjmem potravy přežít do dalšího roku.
Pak už nezbývá se jen zeptat, zda-li se již také těšíte na Velikonoce?