K čisté stránce usedám

A cítím se být zas Doma. Tam, kde je mi dobře. Tam, kde čas je mým přítelem a ruce nejsou jen zakončení těla, bez vlastní vůle, ale vypravěči příběhů a jejich tvůrci. Čistá stránka je lesní studánkou i oceánem a každé ze slov, kruhem, jenž dotýká se mléčné dráhy.

Před 30 lety usedl jsem a namísto obrazovky měl jsem jen sešit s tvrdými deskami. Sešit, který zakoupil jsem si s pocitem potřeby a ležel jen mezi dalšími, které nesly informace získávané za čtyři roky studia na Gymnáziu Jana Amose Komenského.

Vyjmul jsem ho a napsal první báseň

20.11.1989

A pokaždé, když usedám k čisté stránce, mám stejný pocit jako poprvé

A ještě lepší mám, když je stránka zaplněna, to totiž přijde na řadu pocit, že další článek je na cestě.

Nepamatuji se, kdy jsem vzal do ruky poprvé flétnu.

Bylo to dávno

Důvodem nebyla má láska k hudbě, ale snaha o nápravu mé poruchy řeči. Flétna mne měla naučit pracovat s dechem, a to se povedlo. Stále ještě dýchám.

Má hra na flétnu je stejná jako mé psaní

Nemám zadání, Nemám noty, jediné, co mám je touha hrát

V tichu Fišerovi vily, v místě plném prázdnoty a tolika životů se rozléhá můj dech, který byl do té doby bezhlasný.

Dnes přišel jsem před pátou ráno, nemohl jsem dospat, tolik je toho třeba učinit a noc přijde zase tak brzy. Za dvanáct hodin, až budu odjíždět, abych se zítra vrátil, budu unaven a šťasten, tiché tóny budou mi hlavou znít stejně jako slova, které plní tento list.

Nejsem spisovatelem, jen píši

Nejsem básníkem, jen básním

Nejsem učitelem, jen učím

To, čím jsem mám napsáno na své navštívence, která zve k dalšímu setkání v místech, kde bílé stránky plním obsahem stejně jako prázdný prostor, nechávajíce bývalé životy zpívat se mnou.

Jsem člověk

Není třeba více

Mám nucení psát a jsem rád, že mohu, i když oči pálí a prsty někdy pletou si pořadí. Nepřestává to.

Je to jako tenkrát, jen papír změnil podobu

Vlaštovku z něj neudělám, přesto poletí světem a já třeba zase někdy uslyším, že byla čtena a jejich obsah vnímán pocitem s nimž jsem je psal.

Mé knihy nemají pevné desky, jsou jen listy stromu, stébly trávy. Ve větru se houpou a kloní větru, aby v další vteřinu poplácaly ho po zádech a s úsměvem srovnaly své hřbety a vzpřímeně hrdé řekly beze slov

JÁ JSEM.