Být hrdý na svou práci

V pracovním světě se potkávám s velkým množstvím lidí. Téměř každý pracuje (po svém), a je proto s podivem sledovat, jak málo lidí dělá práci, kterou vykonává, rádo. Spíše to vyznívá, jak by se za ni styděli. Důvodem může být absence titulu, či obleku, které přeci znamenají víc, než jen montérky.

Zároveň je zajímavé, jak pracovní postup dokáže vytvářet bariéry a pálit mosty. Lidé s nimiž jsme byli denně ve styku a dělali jsme s nimi stejnou práci, stávají se po našem povýšení méněcennými, až malomocnými s nimiž se odmítáme bavit se zdůvodněním „Promiň, ale fakt nestíhám“

Nejsem zdaleka sám, kdo si tohoto vývoje všímá.

Na pracovních inzerátech a fórech věnovaných zaměstnancům, se čím dál častěji ozývá názor, že peníze nejsou tím správným motivátorem, že by lidé měli být v práci spíše spokojení, než bohatí.

Je zajímavé, že s názorem o penězích se často okamžitě ztotožní vedení společnosti a hlavní ekonom, který má před očima menší náklady na pracovní sílu a na slovo „spokojenost“ zapomněl již v okamžiku, kdy ho uslyšel, protože on spokojený je, tak co řešit.

Mezi největší křiklouny patří pak ti, co toho za svůj život moc nenapracovali a slova jako lopata, kýbl, manuální práce, znají jen ze zpráv a proslovů, které pro ně píše někdo jiný. Krásným příkladem mohou být tuzemští odboráři, vedení panem Středulou. Dostanou přidáno, ale kříčí MÁLO a za celou historii, kterou jsem dokázal dohledat však ani jednou, nebyla požadována změna, která by umožnila vykonávat práci s láskou.

Ti co nekřičí, s láskou pracují a je jim jedno, že nedostávají platy svých nadřízených a odborářů, a že jedou nelegální přesčasy, dělají práci, která jim dává smysl a dělají ji s chutí. Jednou z takových lidí je například zdravotní sestra Tilda Shalof, která desítky let pomáhá v nemocnici druhým. Ze jména je Vám jasné, že nehovoříme o tuzemsku, ale zahraničí, ale mohu jen potvrdit, že i u nás jsem se setkal s lidmi na stejné pozici, lidmi, kteří svůj život zasvětili zdraví jiných a nedělali to pro peníze.

Právě paní Shalof, více než 20 let sbírala jednorázové obaly od léků, resp. jejich víčka, špunty, uzávěry, tedy části, které přesto, že nebyly nijak kontaminovány, končili v koších a následně na skládkách odpadu. Sbírala je, aniž by tušila, co s nimi udělá a pak, po více než 20 letech, kdy o své sbírce hovořila s jednou ze svých známých, dostala nápad a jak tento vypadá se můžete podívat na videu níže, kde v rozhovoru pro Torontskou televizní stanici vysvětluje, proč a jak.

Důvodem, proč paní Shalof zmiňuji je mimo jiné skutečnost, že díky diskuzi mimo obor svého vlastního pracovního života, dokázala procitnout z profesní slepoty a vytvořit dílo, které má nejen pro ni, ale i desetitisíce jiných význam plnohodnotného života, zdraví a štěstí.

Stejně jako ona, snažím se i já a lidé kolem mne, vidět svět a věci v něm jinak, ne jako odpad, ale jako výrobek, pro který by po jednom použití neměla následovat cesta na hřbitov zvaný skládka. Právě to jistě bude totiž vidět na prodejní výstavě HANDMADE 2017, která již zítra NEbude otevřena na pražském Holešovickém výstavišti.

Stejně jako paní Shalof, tak i každý z vystavujících, dal do své práce chuť a lásku k práci, kterou dělá. Ano, rádi bychom, aby nás tato láska dokázala uživit, a proto své výrobky nerozdáváme zadarmo, ale chceme je prodat, a proto Vás zvu.

Bohužel musím oznámit, že se možnost shledání na Holešovickém výstavišti ruší, resp. byla pouhé dva dny před začátkem zrušena organizátory. Důvod absence jakékoli komunikace, reklamy a přístup, který nepatří mezi korektní a systémové. O možnost zakoupit naše výrobky však nepřijdete a můžete tak udělat buďto přímo na našich stránkách, nebo na stránkách ODZDROJE, či ve finále na stránkách našeho partnera, společnosti MPVINYL

Přijďte se podívat, přijďte nakoupit, protože si neodnesete jen obyčejný výrobek bez duše. Odnesete si lásku a v případě našeho výrobku i kus budoucnosti, protože ta je skrytá ve výrobku, díky jehož výrobě se nerozrostla jen velikost některé ze skládek odpadů a s ní i konto některého z majitelů odpadové společnosti, ale vznikl nový život, který ten původní, svou délkou mnohonásobně překonává.

P.S. jen pro zajímavost. Dle tuzemských zákonů jsou materiály, se kterými paní Shalof pracovala tzv. nebezpečným odpadem, proto za jejich likvidaci platí mnemocnice, potažmo jejich provozovatelé, potažmo v mnoha případech stát, potažmo sami pacienti, velké peníze za to, aby skončili na skládce, či v komíně spalovny.