Nejsem člověkem nejmladším, ale mám to štěstí, že kolem sebe mám lidi ještě mnohem starší. Mému dědečkovi je 95 let a mamince se blíží sedm křížků (i když si ještě musí počkat). Na rozdíl od těch mladších, však senioři často využívají své svobody a jsou velice aktivní.
Někdy se však stává, že se začínají uzavírat do sebe. Jinak družní a přátelští, odmítají jít s přáteli na skleničku, či do kavárny a hledají si výmluvy, proč zůstat stranou, jen se dívat. Nejíst a nepít.
Nás mladší ani nenapadne důvod, a to ani když u stolů sedíme sami a kuchařka se dívá, jak nám chutná její domácí polévka.
Až jednou všimneme si, že jedna ruka, drží druhou, a i přes snahu o opak, obě vibrují a klepou se jako kdyby jim byla neustálá zima.
Ona je a namísto poetického názvu „stařecký třes“ dostává jinou kvalifikaci, například Parkinsonova choroba. Lékař rád předepíše další várku léků a pacient, zůstává pacientem a jak květ chtěl by se vrátit do poupěte v chladném ránu, tak i oni, krůček za krůčkem schovávají se do ulity samoty.
Ono totiž nemoci zvednout sklínku bez toho, abych její obsah nevylil, či hrnek kávy, či čaje, nebo prostě neschopnost donést polévku na lžíci, či kus zákusku na vidličce k ústům, může znamenat, že se podobné trapné situaci raději vyhnou, než aby ji čelili a museli se omlouvat za svou nešikovnost, za kterou ale nemohou.
Žijeme ve světě technologií, létáme do vesmíru, chlubíme se výsledky umělé inteligence a nedokážeme najít cestu, jak donést jídlo do úst těm, kdo si to tak zaslouží.
Mám pro Vás dobrou zprávu.
Našel jsem výrobek, který to umí.
Není to klíč, jen lžíce a vidlička, které spojuje jedno – chytré zařízení, schopné díky výkonnému mikroprocesoru a motorům vytvořit protipohyb jenž třes na konci příboru téměř anuluje.
Zařízení je poměrně nové, bylo představeno teprve v tomto roce, kdy bylo též uvedeno na trh. Bohužel jen ten americký.
Díky spojení s USA, se nám však podařilo jeden funkční prototyp přivézt den před napsáním článku i do České republiky a nejen to, má ho již osoba, které ho nejvíce ocení a zaslouží si ho za to, jak celý život pomáhala druhým bez ohledu na své vlastní zdraví, čas a své vlastní JÁ.
Nejdříve se dívala divně. Pak skepticky. Následně zvídavě. A po první lžíci polévky, kterou již z talíře neochutnala hodně dlouho, se jí v očích objevily slzy.
Byla dojatá. Byla Šťastná.
Záda se jí narovnala a já cítil, že ví mnohem víc než já, jaká změna nastala.
DO článku jsem vložil originální video výrobce, stejně jako dvě video natočená bezprostředně po předání. Bude-li někdo mít zájem o pořízení pro uživatele v České republice, rád pomohu. Netvrdím, že je to snadné, či levné, ale dokážete si představit lepší odměnu za práci než rozzářené oči člověka, který Vám dal život, lásku, či s nímž byste chtěli strávit zbytek života? Pro mne lepší odměna není a nebude.