Je polovina března

Píši v posledním lednové sobotě, kdy přes noc přikryla se krajina sněhem, aby ukázala v poledne kyselý déšť, jenž každou z unikátních vloček proměnil v unifikovaný stav zvaný vodní tok. Byl to jen skok, a přesto první přináší radost a druhý ji bere, do okamžiku, než zjistíme, že nemáme čím uhasit svou žízeň.

Maje vozidlo v servisu na pravidelné prohlídce, dojel jsem na místo jeho vyzvednutí v čerstvém sněhu na nejtenčí a nejlehčí elektrické jednokolce se 14“ kolem na světě. Stroj se jmenuje i5 a jeho výrobcem je společnost IPS.

Je to ten samý stroj, který mne doprovázel na cestě na konferenci do Zlína.

Ten samý stroj, který během tří dní (dva dny cesta a jeden den konference) stihla vyzkoušet v mých rukách další padesátka jezdců čekatelů.

Je to stroj, jež svým vzhledem připomíná černý kufřík, a tak je i ukládán na poličku nad hlavou ve vlaku, či na místo pod sedadlem v autobuse, aby poté, co vysednu, stal se strojem, který zkrátí čas strávený na cestě na finální místo určení z dvaceti na pět minut.

Mám radost, že na potřeby E-MOTION reagují již další hotely (než jen ty sítě ACCOR, k níž patří i hotel IBIS Plzeň a k dispozici nabízí parkovací místo hned za dveřmi. Snad jen zásuvka by mohla být vyvedena blíž, ale to jistě zas někdy příště.

Je konec ledna a pro Vás dávná minulost je mou přítomností.

Jízdou na jednom kole, dojel jsem si pro čtyři, abych nakonec odvážel jich šest.

Na čerstvém sněhu zanechával jsem jedinou stopu a nebyla to ta uhlíková.

Ze všech lidí, kteří se ptali a dostali odpověď, či i možnost se svézt, nebyl jediný, kdo by řekl, to mně nezajímá, je to nepoužitelné, je to hračka pro lenochy. Všichni přemýšleli, zda-li a jak, by byl život změněn právě jim, či jejich blízkým.

Je jedno hovoříme-li o studentech, či dětech, či o jejich prarodičích, o úspěšných a bohatých, či o těch, kteří i přes tvrdou práci, kterou milují mají jen málo. E-MOTION spojuje.

Jsou v něm E-MOCE stejně jako E-lektromobilita a pro mne i E-dukace zítřka dneškem, či dneška zítřkem.

Ač v nohách mám přes deset tisíc mil, je pro mne každá jízda nepopsanou stránkou setkání a zážitků. Zážitků, které jsou nástrojem rozvoje a radosti.

Když jsem začínal psát své blogy stále více a více dopředu připadalo mi to zvláštní. Na rozdíl od autorů minulosti, mám totiž možnost nejen definovat, kdy budou příspěvky publikovány, ale i sledovat, zda-li čtenáře zaujaly, či nikoli.

Dnes mi psaní dopředu připadá jako standard, a naopak, jak se zkracuje náskok, cítím se čím dál více nesvůj. Žiji a pracuji tady a teď, ale tam a tehdy. Nesnažím se plakat nad minulostí, či nepřilétám do Davosu svým soukromým letadlem, abych svými řečmi ukazoval, jak seriózně to myslím s ochranou klimatu a životního prostředí – a jen pro zajímavost v roce 2019 počet soukromých letadel na Davoskou konferenci překonal všechny dosavadní rekordy.

Greta Thunberg jela vlakem

Letadlo nemá a odmítla i zaplacenou letenku. Ve svých patnácti totiž umí počítat a schopnost uvažovat logicky. To ji odlišuje od mnohých „hlav“, ekonomických špiček a politiků, kteří přiletěli proto, aby byli vidět a projevy jim napsal někdo jiní, aby měli čas na štědrý oběd, večeři a samozřejmě i večírky o kterých se na veřejnosti nemluví.

Je polovina března a Davos stojí dál, jen zmizeli HLAVY, co zůstalo je jen smetí slibů, které předkládány davu, nejsou určeny ke splnění, jen uklidnění.

Přeji Vám krásný víkend a vězte, že i ten lze prožít bez odpadů a plýtvání ve všech jejich podobách.

P.S. Při cestě do Zlína jsem poprvé jel nejdelším železničním tunelem v tuzemsku. Cesta byla o tři minuty delší. Cesta zpět pak o 12 minut. Tak jen matně vzpomínám, jak přesně jsem se ve svých předpovědích trefil.