Kapičky deště

Čekáme na ně netrpělivě a často i žíznivě jen proto, abychom je, když přijdou, mohli rozmáznout stěračem na předním skle a nechat je bez užitku vypařit v rozpálených ulicích města a na rozpálených kapotách našich vozů, které chrání nás před – deštěm.

Máme sice ministerstvo, které ví, že peníze všechno zachrání, ale jeho úředníci se čím dál častěji zapomínají odpojit od pultů virtuální reality, kde vládnou světu plnému zeleně a prochází se kalužemi před tím, než pro osvěžení skočí do plných blankytných jezer.

Není to tak dlouho, co jsem zveřejnil video z konference, kde v závěru mé přednášky padla odpověď na dotaz, jak bude vypadat průmysl 6.0.

Nedlouho po ní měl jsem rozhovor s jednou z kolegyň projektů, na kterých pracuji. Stejně jako dalších v nich si jívážím, ne však proto, že by mi za to vypláceli můj plat, ale proto, že i v prostředí neustálého tlaku, který je na ně vyvíjen dávají do své práce lásku a vše, co mohou a často mnohem více, odcházejíce ke svým rodinám zemdlené a zemdlení a s bolestmi hlavy snaží se nedat na sobě svou únavu znát.

Po tomto rozhovoru jsem v televizním vysílání zaregistroval rozhovor, či diskuzi s prezidentem Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR panem Janem Weisnerem. Téma bylo Ukrajinci pro Český pracovní trh.

Z odpovědí bylo vidět, že se pan prezident hodně vzdálil reálnému světu montérek a výrobních pásů a připadlo mi, jako kdyby byl vzdálen i světu kanceláří v nichž administrativní pracovníci, administrují. Z jeho odpovědí vyplývalo, že je mnohem více doma na politickém kluzišti, kde sbírá podněty pro své odpovědi.

Co bylo příjemné, byla možnost vidět a sledovat dotazy některých tázajících, které přicházely postupně a některé z nich zůstaly zaznamenány i v paměti internetu. Na většinu z nich bohužel byla poskytnuta jen a pouze politická odpověď.

Položil jsem také otázku, nebyla zodpovězena, ani zapsána, zkrátka zmizela, ale rád ji zopakuji.

„DObrý den pene Weisnere, rád bych se zeptal, zda-li si nemyslíte, že jednou z hlavních příčin krize je neschopnost tuzemského managementu říci NE nereálným požadavkům svých zahraničních matek a investorů?“

Práce do tuzemských továren a kanceláří přichází stejně jako kapky deště.

Stejně jako ony se však z osvěžení, či zdroje radosti stává potopou, kterou nemáme schopnost řídit a namísto výletní plavby stává se naše cesta bojem o přežití, na které již mnozí nejen, že již nejsou na palubě, ale rozpadá se jim i vor, který si z české kreativity a zlatýma ručičkama dokázali vystavět i uprostřed špinavého proudu.

Naším největším rizikem, kterému jsme již podlehli, není neúspěch, ale jeho protiklad, úspěch.

Na všechno kýveme ANO.

Budeme mít APPLE STORE? ANO!

No není to super. Konečně si budeme moci koupit za dva až tři platy mobil, který si za dva až tři platy můžeme koupit už dnes, jen bude prodáván v chrámu nakousnutého ovoce.

Je lehké odolávat pokušení, které není, my však musíme odolávat tomu, které je, jen tak se staneme silnými.

Zkusme to.

Zkusme říci NE

Jen když to dokážeme, začneme totiž mít možnost žádat za svou práci, která není o nic horší než ta německá, moci chtít odměnu, která ji ohodnotí korektně a to, že přestanou k nám chodit zahraniční investoři jen proto, že máme levnou pracovní sílu nebude vadit, protože je vystřídají ti, kteří ví, že zlaté ruce a zlaté srdce, jsou nejlepším zdrojem zlaté budoucnosti.