Proč klíče?

Včerejší blog mi připomněl, jak jsem prožíval období Sametové revoluce já sám. Ve čtvrtém ročníku Gymnázia Jana Amose Komenského v Novém Strašecí málem ukončila má první veřejná báseň cestu nadějného studenta k maturitě. Nestalo se tak.

Důvodem byla mimo jiné i rychlost s jakou celá revoluce proběhla.

Tématu jsem se již však věnoval mnohokrát a nebudu tak činit nyní. Teď mne s ohledem na text publikovaný včera zajímá, proč symbolem Sametové Revoluce bylo „cinkání klíči“. Když jsem se ptal bratra Googla, neodpověděl a zasypal mne jen odkazy na vzpomínky a fabulace, srovnané hezky dle důležitosti, či zaplacené ceny.

Jednou z domněnek může být, že klíče nahrazovaly zvony, které z důvodu komunistické nelibosti, byly na čtyřicet let umlčeny.

Další to, že se mohlo jednat o klíče k železné roletě, na výkladní skříni západu.

Nebo to byla ukázka komunistické vládě, že se o nás dobře postarala a každý máme kde bydlet?

Tak jako tak, mi tento stav evokuje, že by se možná mohlo klíči začít zvonit znovu, ovšem ne již bez důvodu, či jasné specifikace, proč tak činíme. Je jen otázkou, kdo by měl zvonit.

Měli by to být ti, kterým nebudou jejich klíče pasovat do zámků?

Co pak budou dělat ti, kdož klasický klíč vyměnili za elektronickou kartu? Jejich cinkání bude spíše připomínat šepot voličů poté, co namísto avizovaných změn, začala se koryta zvolených plnit s větší vervou a rychlostí než kdykoli před tím, obraceje slib naruby?

Či by to měly být klíče těch, kterým do zámků na pracovištích, ty jejich ještě pasují?

Cinkání a zvuk zvonů, doprovázelo změnu, často i nebezpečí.

A i když dnes nahradily zvony elektronické sirény, vnímáme jejich historickou důležitost minimálně každou středu v měsíci.

Zvony měly zvonit v případě útoku.

Údery na kolejnici zavěšenou v průčelí varovaly před útokem chemickým a jaderným.

Skutečnost, že žár roztaví první i druhé bylo ponecháno bez povšimnutí.

Když vymění se zámky, co stane se s těmi, ke kterým klíče ještě pasují?

Stane se první i druhé odpadem jen proto, že nedokážeme, či nechceme trávit čas hledáním páru, který se k sobě hodí?

Je to tak. Je nám tvrzeno, že odpad produkovat musíme a ona to není pravda.

Je nám tvrzeno, že plast je past, ale nemluví se o tom, že hrozbou je jednorázovost, bez ohledu na materiál.

Máme v ruce klíče a po výměně zámku je nám řečeno, že je můžeme zahodit, ale proč? Vždyť zámek pro jejich použití ještě existuje a když ne, nebylo by možné vyrobit zámek do kterého by existující klíč pasoval?

Možné je mnoho a mne dnes u srdce hřála nejen návštěva dvou, pardon tří krásných mladých dam, které se rozhodli dávat věcem druhý život a byly nadšené, a to včetně nejmenší, která se nudila, když maminka se rozplývala nad světem, který ona přeci tak dobře zná, ze svých snů.

Odpoledne pak přišla žena, která rozhodla se změnit život nejen svůj, ale mnoha jiných a být pyšná na to, že má o kolečko víc. Rozhodla se, a i přes pochybnosti, byla schopna cestu k vlaku absolvovat na stroji, na kterém se nedokázala udržet.

Je třeba otevřít oči a srdce, pak je možné pochopit důvod i smysl.