Mohl byste přijet do Bruselu?

Tak tento telefonický dotaz jsem dostal před několika dny uprostřed konference, na které jsem hovořil o tématu, kvůli kterému mne zvali k vystoupení v Bruselu. Již druhým rokem se tam totiž, pod vedením české „prezidentky skupiny“, má konat konference na téma INDUSTRY 5.0.

O konání prvního ročníku jsem se dozvěděl ad-hoc a nabídl své znalosti pro další konání.

Telefonát byl v angličtině a již v jeho průběhu jsem potvrdil, že udělám-li patřičné změny v kalendáři (zrušení jednoho z mých pražských workshopů), budu se moci konference účastnit a velmi rád s více než stovkou avizovaných účastníků budu sdílet zjištěné poznatky.

Požádal jsem však pro jistotu pro potvrzení zájmu e-mailem

A

Dostal v krátkém časovém úseku tuto zprávu

Měl jsem radost, že má nabídka na spolupráci padla u paní Studničné na úrodnou půdu, protože přeci jen, na rozdíl od svých kolegů, mohla po více než ¾ roku sledovat progres mé práce i na česky psaných zdrojů, kde zveřejňuji zpráv násobně více.

Trochu mne překvapila blízkost termínu, protože já své přednášky připravuji i několik měsíců, a jsou vždy unikátní, ale s ohledem na jejich nárůst jsem si jist, že dokáži tu Bruselskou nejen zpracovat, ale i se naučit tak, aby zanechala u posluchačů stejný dojem jako u těch, kteří je slyšeli.

První verzi jsem zpracoval večer a druhý den ráno, jsem již písemně potvrdil svůj zájem i změnu mého pracovního kalendáře.

Měl jsem radost, že k tématu INDUSTRY 5.0 se bude konat druhá konference již za mé osobní účasti, protože přeci jen, jako otec nového průmyslu si myslím, že mám k tématu co říci, a to i proto, že ho již čtyři roky a jeho princip, již šest let implementuji v reálném podnikatelském prostředí výrobních závodů, logistických firem, ale i na mnoha dalších místech.

Přes víkend jsem na celé prezentaci zapracoval a strávil čas její přípravou

Abych neohrozil svou nepřipraveností obsah a harmonogram celé akce, jejíž „hrubý návrh“ jsem obdržel e-mailem spolu s výzvou k aktivní účasti.

V pondělí jsem ještě požádal odpovědnou pracovnici bruselské administrativy o zodpovězení otázky, zda-li daných 15 minut obsahuje i čas na dotazy, či zda-li tomu tak není.

Můj dotaz však zůstal bez odezvy

V úterý jsem jej zopakoval, bohužel se stejným výsledkem, tak jsem si dovolil ověřit tento detail telefonicky a skončil krátce před polednem na záznamníku

S ohledem na to, že jsem v době telefonátu cestoval na další workshop týkající se inovací a ve vlaku z Plzně do Ostravy strávil dost času, předpokládal jsem, že upřesnění přijde v odpoledních hodinách.

Přišlo a rozesmálo mne, tak jako dlouho nic

Ačkoliv odpověď v podobě screenshotu přikládám níže, dovolím si text pro ty, kdo nehovoří anglicky, přeložit do češtiny. Zde je.

„Vážený pane Rada,

Po přeložení Vašich internetových stránek a konzultací s paní prezidentkou paní Lucií Studničnou, jsme se rozhodli, že Váš profil a znalosti (expertíza) neodpovídají potřebám naší konference

Přejeme Vám mnoho úspěchů ve Vašich projektech“

Nic více, nic méně.

Tak to chodí v politice. Máte-li rok na přípravu další konference, nebudete ho přeci zbytečně trávit studiem tématu a přípravou spojenou s diskuzemi a selekcí lidé, kteří o tématu nejen umí mluvit, ale i o něm něco vědí, či ho dokonce přivedli na svět. To je přece možné vyřešit až chvíli před konáním.

Politici a úředníci, kteří k nim patří, mají přeci dost času na to, aby jím mohli plýtvat, mají totiž čas všech, kdo jim platí těch, kdo je zvolili, těch, co svými daněmi a daněmi daní a dalšími poplatky zajišťují teplotu křesel a velikost stolů v dobře klimatizovaných prostorách.

Nemusíte však mít strach, příprava, kterou jsem udělal a strávil na ní patrně více času než paní prezidentka a její asistenti za rok jež uplynul od minulého ročníku, nepřijde vniveč. Prezentaci použiji v dalších projektech a na dalších konferencích, jejichž pořadatelé to se změnou myslí vážně a cení si mé práce a času za kterou rádi zaplatí, protože nechtějí opakovat politické chyby a

MLUVIT O NÁS, BEZ NÁS

P.S. paní prezidentka to bude mít na konferenci přes chodbu, já bych to měl o kousek dál