Osmý květen, Pražská revoluce

Je to zvláštní, jak se Češi silně váží na datumy. Nevím, zda-li je to tak i u ostatních národů, ale v tuzemsku je to tradice a možná i více než to. Například mé narozeniny slaví celý národ a pár miliard lidí s ním. Osmý květen je dnem, který je dnem revolučním.

Toto datum se váže ke konci druhé světové války, kdy si Češi, a hlavně Pražané řekli, TAK DOST a vytrhali dlažební kostky a položili je do ulic, hned za převrácené trolejbusy tvoříce tak barikády.

Nikdo nepřemýšlel zda-li chtějí zabránit vjezdu, či výjezdu, prostě se semknuli všichni a ukázali nacistům, zač je toho loket.

Uvědomíme-li si, že se to stalo v době bez internetu, mobilních telefonů a primárně i téměř bez tisku (jenž byl v době okupace značně limitován), pak to byl úkol velikosti úklidu Augiášova chlíva.

Pak se vítali osvoboditelé

Aby za dvacet tři let později, často ti samí, či jejich potomci, mír přijeli bránit i když nebyla válka, na pásech tanků, a vydrželi točinit dalších 20 let.

Dnes je 8. května 2020. Od konce druhé světové války uteklo tolik času, že si ho pamatuje jen málokdo. Úspěšně nově interpretované dějiny jasně ukazují, že v řadách Pražáků vůdce byl slovenské krve a jmenoval a se Andrej a vedle něj děd Tomio oháněl se katanou, přesekávajíce kulky nacistických odstřelovačů v letu.

To vše pro budoucnost

Svobodnou

Konec roku 2019 byl časem diskuze o nástupci stávajícího prezidenta

Muže chabého zdraví s diplomem atleta a těžké hlavy, která dopadá na stranu, kde nápověda zní příjemněji.

Své nástupce si volí sám, má přeci právo veta

Svazák, Odborář, člen STB

Výkvět vlastního skleníku, který s takovou pečlivostí několikrát za den zaléval tím nejčistším lihem a atmosféru ladil kouřem cigaret. Všechno hrdinové doby dřevěné.

Když se dívám na seznam kandidátů přemýšlím, zda-li bych neměl zvednout ruku a přihlásit se sám. Už jsem to přeci jen jednou zvažoval. Důvod proč mi to tentokrát nepřipadne jako správné je fakt, že práce, kterou dělám ještě zdaleka není dokončena. Ono vybudovat svět bez odpadu a plýtvání přeci jen nějaký čas zabere, hlavně když pro tento svět je nutno vychovat lidi a změnit myšlení těch, kteří si myslí, že to nejde a jsou zásadně proti, aniž by na to jen pomysleli.

Na druhou stranu si říkám, že jako prezident, bych mohl svým příkladem, a to nejen na tuzemské, ale i mezinárodní úrovni, jít příkladem a bylo by příjemné vést první zemi, která plýtvání postavila mimo zíkon a běžné chování a poukázala na skutečnost, že lze ekonomiku a národ deseti milionů vést i bez toho, aby ti, co ji vedou rozkrádali prostředky na budoucnost ještě dříve než dorazí.

Tyto řádky píši ve vlaku a všímám si kolik budov, prostor, techniky a technologií leží ladem, bez užitku. Jsou to tzv. existující zdroje. Bohatství, které máme tak dlouho a je tak velké, že jsme na ně zapomněli a stav považujeme za normální.

Je mi jasné, že si tímto vybuduji další armádu nepřátel. Bez nich bych však neznal hodnotu přátel, a to by mi bylo líto, takže to nechám na Vás. Každý z nás se totiž může rozhodnout zda-li cesta vpřed je cestou vzad a bohatství nemnoha stojí za chudobu milionů, či zda bude lepší nechat v dědictví nejen nějakou tu korunu, ale i zemi na které bude radost žít.