Návrat dětských úsměvů

Je mezinárodní den dětí a většina dospělých sklání svá záda a natahuje ruce, aby políbila, pohladila, či podarovala některé z dětí. Já měl a mám tu výsadu, že mohu vidět dětské úsměvy na tvářích těch, kteří již dávno dle norem a zvyklostí dětskému věku odrostli, a právě včera jsem si to uvědomil.

Přijel jsem totiž po delší době domů za svými rodiči a pradědečkem, jimž v součtu je 244 let a všechno bylo jiné. Maminka, Tatínek, ale i Dědeček netrpělivě postávali v chodbě domu a čekali až půjdu do patra, kde v jednom z pokojů přespávám, když přijedu na návštěvu a kde, jak jsem se o minutu později dozvěděl měli pro mne připravené překvapení.

Neuvěřitelné.

Takové, které bych nikdy nečekal

Krásné

Obrovské

Kouzelné

Nejkrásnějším však byly jejich oči a úsměvy

Neměl jsem kolem sebe čtvrt milenia vzpomínek, ale děti. Tři krásné a vzrušené děti, které čekaly na okamžik, až obdarovávaný rozbalí dárek, jenž vyrobily svýma rukama. Společně. Každý kus a každý vložil do každého pohybu tolik lásky, že dárek zářil a bude zářit jak supernova.

Možná, že se podivujete formě a tvaru, kterou Vám ukazuji v první červencový den. Nedivte se. Dnem, kdy jsem svůj dárek dostal je patnáctý listopad roku dva tisíce devatenáct.

S ohledem na mou práci, kterou je budování světa bez odpadů a plýtvání se všichni, bez ohledu na věk, postili do výroby dárku, v němž až na LED osvětlení, není jediný kousek vyroben z nové, nikdy nepoužité věci.

Korpus je z použitého kartonu, šišky jsou nasbírány pečlivě v lese a usušeny. Květy jsou z domácích rostlin a kouličky a hvězdičky tolikrát zdobily vánoční stromečky stehně jako zlaté vlasy.

Každý jednotlivý prvek připevněn tavnou pistolí a v každém tolik energie, že výstavba jaderných reaktorů zdá se býti výsměchem budoucnosti.

Postaven na míse vyrobené mnou samým z nefunkční gramofonové desky stál rozsvícen vprostřed pokoje a ukazoval, že svět, který stavím musí být světem radosti a dětí jimž dětství nepřiřazuje kalendář, ale duše a srdce.

V době, kdy tyto řádky čtete, můžete vidět celou krásu v mé Pracovně.

Stejně jako dětství, totiž v jejím prostoru nekončí radost, svátky, či vánoce mávnutím startu na další den konzumu, aby skončil ze začátkem dalšího a tak stále dokola, nedávaje nám prostor k radosti, jen chmury jak zaplatím další z darů na který obdarovávaný čeká.

Tento text píši následujícího rána, kdy jsem se probudil vedle té krásy a slyším maminku, která již čeká s pozdravem DOBRÉHO RÁNA na slova, která ji jdu dát a která ona dává mně.

Jsme dětmi a své dítě nosíme si každý v sobě a já jsem rád, že má práce probouzí v lidech jejich vlastní. Může být jen jedno, ale také jich může být celá třída. Jedno či tisíce a myslím, že v mé mamince, která celý život děti učila zůstalo z každého kousek srdce, tak jako u těch, které učil dědeček a v tatínkovi, tam zůstal ten kluk, co lezl na stromy, na větve, po válce prolézal bunkry a nacházel poklady zanechané armádami jež střetly se, zanechaly zkázu a zmizely, aby pak svou fantazii a schopnost tvorby předal mně v podobě lásky k práci fyzické a činnosti, jež ke slovu a myšlence přidá čin.

To jsou dary dětí dětem a to jsou důvody proč věk není KPI.