To nejlepší nakonec

Další týden uplynul jako voda. Další konec přišel dříve než začátek a v článcích věnovaných času zbývá místo na jeden jediný příspěvek. I když jsem měl strach, že pátý článek v jednom dni nestihnu, pomohl mi internet a sociální sítě a já jsem si jist, že tomu bude jinak.

🇨🇿Pořadatelé hokejového turnaje v Moskvě pustili kazašskou hymnu místo té české. Hlasatel se sice omluvil, správnou hymnu ale už nepustil. Čeští fanoušci ji přesto zazpívali – i bez doprovodu⤵️ pic.twitter.com/Na8p3Hf3h1

— CT24zive (@CT24zive) December 15, 2019

Ke změně mi pomohlo toto video z hokejového šampionátu v prosinci 2019 v Moskvě, kde pravděpodobně jako odvetu za Řeporyjské povstání a vzpurnost, pustili pořadatelé namísto hymny české, hymnu Kazašskou. Po pískání pochopili svou chybu, ale archiv Českou hymnu neobsahoval, proto ji zazpívali sami fanoušci.

Když jsem pak hledal zdroj na youtube našel jsem jedno o rok starší video, které mne dojalo shodně. Hokejový zápas zahájil zpěvem České hymny mladý rozhodčí poté, kdy nedorazila objednaná zpěvačka a myslím, že tento zápas nemohl být zahájen lépe.

Co má hymna státu společného s časem?

Téměř nic, až na to, že stejně jako on, dokáže být nad časovou

Melodií, při jejímž zaznějí nám vždy vytane na mysl jedno

Naše Vlast, a to i přesto, že je tento text a melodie o 84 let starší než první republika, která ještě v názvu měla obě sousední země.

Hymna je ukázkou toho, že některé hodnoty, jsou-li skutečnými hodnotami dokáží tok času překlenout jako most a možná že to jsou právě mosty, které buduji a po kterých kráčím pohybujíce se mezi časovými úseky vzdálenými téměř deset měsíců.

Dříve zvláštní, dnes příjemné

Být na obou stranách mostu zároveň bez nutnosti klamat se obrazem zrcadla.

Snad i proto mohu být přítelem času a on mým.

Je zvláštní, jak mohou netušené asociace napomoci k pochopení zcela jiného tématu, jde jen o to, aby přišly ve správný čas a optimálně i na správném místě.

Oba příběhy s naší národní hymnou považuji opravdu za vyvrcholení celého týdne a všech pěti příspěvků, které vznikly v jediném dni. Ve dni, v němž se mi kromě jiného podařilo získat další důkaz k tomu, že klimatické změny neexistují. Jedná se o důkaz vizuální, který v době jeho focení, byl pro mne i důkazem hmatatelným. Jsou jím následující dvě fotografie, které obě vznikly o třetí adventní, tedy Stříbrnou neděli na parkovišti jednoho z Plzeňských obytných domů. Psal se rok 2019 a do štědrého dne zbývalo devět dní.

Jak můžete vidět sami je to právě příroda, která šla mi příkladem ve svém vztahu k času a k jeho toku.

Právě ona se totiž již dávno připravuje na změny, o kterých jsme se naučili mluvit a mluvit a mluvit. Mluvit tak dlouho až zapomeneme o čem je vlastně řeč. Není to totiž tak důležité, přijdou-li peníze na účet a bude-li jich s délkou našich řečí stále víc.

To poslední nakonec, nebo snad na začátek?

Že by další chyba, to už nechám posoudit Vás samotné.