Jen jeden den

Jen jeden jediný den schází do další oslavy výročí Sametové Revoluce. Zatím co v loňském roce proběhla v tento den nejen další z protestních akcí MILIONU CHVILEK, ale i první pražská NOC BLÁZNŮ, je o rok později ticho, které připomíná dobu dávno minulou.

Dobu, kterou mi přinesl pohled na program kina, objevený ve dveřích jedné chaty

Pochází z doby, kdy nebylo třeba stále program přepisovat a hledat čím dám rychlejší zobrazovače obsahu a myšlenek. Stačila plechová cedule a na ní rukou psaná stranou daná slova.

A lidé chodili do kina

Často však ne proto, aby sledovali obsah, který již mohli tolikrát vidět, ale proto, aby je schovala tma, v níž nikdo nerušil jejich dotyky a polibky.

Sametové revoluci bude 31 let, je o jednu plnoletost mladší než já sám a stále jí to stejně sluší.

Stále má sílu a jediní, kdo ji ztrácí, jsou lidé v zemi, kterou změnila

Ti s léty přichází o sny a naděje

Nevím, kdo z Vás si ještě vzpomíná na Vánoce a Nový rok loňského roku

Byly prosté nejen sněhu, ale i teplot připomínajících zimu známou nejen z Ladových obrázků, ale i pohádek vysílaných v televizi. Nebýt zavřených obchodů, nelišily by se tyto dny od jiných, podzimních, či jarních.

Slovy prezidenta jsme se dozvěděli, že se klima nemění a myšlení, že bolí.

Slovy politiků jsme se (ne)dozvěděli ani to

Ti vnímavější však cítili že srpnový chlad roste

Narůstá i přes vysychající koryta řek a teploty vysoko nad standardem. Nemluví se o nich a namísto zamyšlení, radujeme se, že na břehu Boleváku rostou další pláže.

Jen jeden den zbývá do 17.listopadu 2020

A já poprvé po dlouhé době nejsem doma

Jsem daleko, ne však proto, že bych utíkal před odpovědností, ale proto že ji mám a nacházím.

Opustil jsem domov, abych našel DOMOV

Našel ho všude tam, kam vydám se jej měnit. Měnit život na planetě, která tak dlouho je i člověku domovem, až ztratil schopnost ji vnímat.

Stejně jako SVOBODU, kterou před 31 lety přinesla do Československa SAMETOVÁ REVOLUCE nejen na zádech studentů, ale všech, kdo po dlouhé době přestali se bát a řekli

MY CHCEME SVOBODU

Byl jsem jedním z nich a tato slova byla názvem mé první veřejně publikované básně umístěné v pondělí 20.11.1989 na nástěnce Gymnázia Jana Amose Komenského v Novém Strašecí. Báseň psaná rukou nesoucí můj vlastní podpis.

Báseň, jež po stržení znamenala mou cestu do ředitelny a varování, že jestli se to bude opakovat, nemusel bych odmaturovat. Báseň, která následující den byla, a to nejen mou vlastní, ale mnoha dalšíma rukama, napsána a stala se součástí všech nástěnek celého Gymnázia.

Báseň jež byla začátkem nejen jednoho dne, ale mé cesty na které jsem již nikdy nepřestal psát.