Na rtech úsměv, v očích mráz

Každý den setkáváme se všichni s druhými lidmi. Setkání jsou často doprovázena úsměvy, z některých však běží po zádech mráz, obzvláště všimneme-li si že nad zářivým úsměvem namísto očí hledí na Vás dvě zmrzlé kapky rosy, a to i přesto, že oči nemají schopnost zmrznout.

O tom, že tuto schopnost oči nemají jsem již psal v některém ze svých minulých blogů před pár lety a je to zajímavé téma, kterému se však dnes věnovat nehodlám.

Dnes budu hovořit o schopnosti člověka mluvit a nic neříci, stejně jako v úsměvu skrývat jed.

Tento příspěvek píši den poté, kdy si první z tuzemských politických stran zvolila do svého vedení ženu. Jde tak s módním trendem genderové vyváženosti a na všech fotografiích, které jsem zahlédl, je to žena velkých úsměvů.

Píši jej zároveň ve stejný den, kdy BBC publikovala článek o tom, že seniorů přibývá a měla by se pro ně najít práce. Myslí si to Nicole Maestas, z Harvardské zdravotní školy a informace o kterých píše jsou na očích všem, jen je nevnímáme.

Tvořím jej poté, kdy jsem strávil krásný čas se svou Maminkou, Tatínkem a Dědečkem a poté, kdy v tisku proběhla vlna zpráv o tom, jak se v některých domovech pro seniory, stávají právě ti, pro než byly vytvořeny, přítěží těch, kterým dávají práci.

Na tvářích vidíme úsměvy často

Často se jimi necháme přesvědčit, že BRZY BUDE LÍP a ono není.

Často je důvod rozporu v tom, že poté co roztajeme v úsměvu přestaneme naslouchat slovům a skutečnosti, odplaví pryč sliby.

V jedné z ranních diskuzí na sociálních sítí jsem si přečetl slova jednoho z tuzemských influencerů, tedy lidí, kterým bychom mohli říkat profesionální OVLIVŇOVAČI, protože právě to nejen, že mají za úkol, ale zároveň to znamená i onen anglický výraz, který si mnozí z následovačů, ani nepřeloží.

Budou se roboti smát?

Či snad budu otázku formulovat lépe. Měli by se roboti smát?

A v případě, že ano, budou mít schopnost promlouvat i jejich oči?

Včera večer na mne na internetu vyskočila zpráva, že práci vysokoškoláků převezmou roboti nejdříve a já si vzpomněl na okamžik, kdy mne oslovila redakce online média SPUTNIK a požádala mne o vyjádření se k otázce odpadů, které po sobě zanechávají vojenské základny, konkrétně pak Americké Vojenské základny.

Rád jsem odpověděl a myslím, že z mých odpovědí neměla redakce radost, a i přesto je, a to bez jediné změny, publikovala a pro ty, kdo si jej chtějí přečíst, je tento článek z druhého března 2018 stále k dispozici.

Vzpomněl jsem si na zajímavý okamžik panelové diskuze, která proběhla v rámci konference zaměřené na environmentální psychologii. V rámci jednoho z dotazů jsem se vyjádřil k otázce Emisních povolenek, s tím, že jejich existenci vidím jako jeden z důvodů zhoršující se klimatické krize. Nazval jsem je ODPUSTKY, JEŽ JSOU CENOVKOU ZLA a jejich uhrazením je možné zlo činit dál.

Proti tomuto názoru vystoupila ostře jedna ze zahraničních kapacit v oblasti psychologie, která se mne zeptala, zda-li tedy nazývám zlem chudé lidi, kteří si díky emisním povolenkám mohou doma zatopit. Pan profesor ukázal naprosto přesně, jak lze manipulovat s lidmi a davem, máte-li odpovídající titul a dostatečně silný hlas.

Nedal jsem se a vysvětlil, že zlem nenazývám lidi (k nimž se vybrané prostředky nikdy nedostanou), ale samotný nástroj, kterým je právě EMISNÍ POVOLENKA.

Na závěr si dovolím ještě podotknout, že stejně jako emisní povolenky přírodě a klimatu nepomáhají, stejně tak nesníží objem výfukových plynů to, že kolem měst budou vést obchvaty. V mnoha případech se díky prodloužení cesty, objem emisí naopak navýší a tak další z mýdlových bublin ministra Brabce praskne a zanechá jen pachuť na patře a pálení v očích.