Neviditelná města
Nevím, zda-li jste si toho všimli, ale uvnitř našich měst vyrůstají další, které jako parazit, či spíše nádor pohlcují půdu, prostředky, přírodu, energie, vzduch i vodu, ale hlavně a na to se zapomíná nejčastěji pohlcují lidi a to ne po jednom, ale po stovkách i tisících.
Těmito městy jsou průmyslové zóny a velké výrobní závody a podniky a co je na tom nejtragičtější je skutečnost, že vládci měst a států, odevzdávají obětiny nejen dobrovolně, ale dokonce je předhazují, aby bohy konzumu přitáhli právě k nim, co nejblíže, protože dobře ví, že za každé ano, dostanou často ANO, a slivky z talířů bohatých často stačí na nadstandard, kteří s politické sféře sami budují.
V jednom z povolebních článků jsem četl následující větu
„Nemyslete si, že politikům jde jen o moc…“
Vyřkl ji přední a uznávaný politolog a mně se v krku vzpříčila kost, jak si „odborník“ může dovolit takto okatě lhát, protože politikům jde JEN a POUZE o MOC a POSTAVENÍ U KORYTA, PROTOŽE BÝTI CO NEJBLÍŽE ZDROJÍ, ZNAMENÁ TEN NEJVĚTŠÍ A TRVALÝ PŘÍSUN PROSTŘEDKŮ, KTERÉ POLITICI OČEKÁVAJÍ a je jedno nosí-li dredy, nebo mají pleš, či sestřih na ježka.
Ovšem, toto téma není tím, o které bych rád psal.
Dnes, v den 99 výročí založení naší republiky jsem si uvědomil, při projížďce několika průmyslovými zónami, jak odlišné jsou od těch, které jsme měl možnost vidět například v Británii, Francii, Číně, Hongkongu, či v dalších místech světa.
Zatímco zahraniční průmyslové zóny vytváří komplexy, v nichž jednotlivý hráči otevřeně komunikují a často i spolupracují (krásně je to vidět například v CRYSTAL PARKU v centru POLSKA), ty tuzemské jsou rozkouskované vysokými ploty, jen aby soused neviděl, co se za plotem skrývá.
Přitom se i v těchto zónách nacházejí dodavatelé a odběratelé, kteří nechávají materiál a výrobky putovat mezi svými závody. Každý, či téměř každý má ve svém závodě i kantýnu.
A právě jídlo je jedním z témat, které mají všechny závody společné, a právě způsob stravování, je jedním z rozdílů, které jsem si začal uvědomovat při dnešní návštěvě.
Co totiž v tuzemsku úplně schází, jsou tzv. FOOD TRUCKS, které objíždí jednotlivé závody a dle přesného harmonogramu v jedné za druhou servírují čerstvě udělané dobroty, dle svého zaměření. Food trucky se v týdnu střídají, a tak mají pracovníci, kteří mají chuť zajištěnou změnu.
Pracovníci v zahraničí v daný čas vyráží před budovu a tam si ve frontě počkají na vzduchu na příděl jídla, na které mají skutečně chuť. Trochu to připomíná FOOD FESTIVALY, které se již několikátým rokem, a to často ve velmi, ale velmi překroucené podobě, snaží během dne obsloužit co nejvíce hostů na dvorku, či náměstí, či na břehu řeky s tím, že 50-100% přirážku, přeci ti náhodní návštěvníci snesou, že.
Promítnu-li si ekonomiku tohoto řešení, jsem přesvědčen, že v případě harmonické dohody a spolupráce všech, či velkého množství hráčů a provozovatelů bude koncept ekonomicky výhodný pro všechny zúčastněné strany. Jedním z důvodů je téměř garantovaný objem strávníků a to po 5-7 dní v týdnu a často i několikrát denně, dle směnnosti.
Neviditelná města, o kterých mluvím, jsou v tuzemsku schována za ploty. Ploty oddělující efektivitu od jejího opaku. Odděluje jeden svět, od druhého. Pracovní od Soukromého.
Děje se to i přesto, že lidé, kteří jsou chvíli na jedné a chvíli na druhé straně, jsou stále ti samí.
Přestanou-li se oba světy, obě města oddělovat vysokými ploty, je velmi pravděpodobné, že namísto ničení a zmaru, jež jsou vlastní parazitům a nádorům, začne růst zdravé tkáň, která nejen posílí, ale i umožní další, tentokrát však skutečně udržitelný růst, o které se však zatím jen a pouze hovoří a nic víc.
