Nevím, a proto se ptám

Již déle, než čtyři roky jsem hrdým přednášejícím programu MŮŽEŠ PODNIKAT, který zprostředkovává studentům středních škol pohled do života lidí, kteří se nazývají podnikatelé, či živnostníci a dává jim tak možnost pochopit rozdíl mezi Zaměstnanec a Zaměstnavatel.

Mnohem déle však mluvím k lidem bez ohledu na jejich věk, vzdělání, barvu kůže, či jazyk

Začalo to v listopadu 1989, kdy promluvila má slova napsaná na listu papíru a pokračovalo to přes vojenskou službu, hrad Křivoklát, různá zaměstnání a je tomu tak i dnes, kdy jsem, jak mnozí říkají volnonožkař.

Někdy namísto slov používám tóny, jindy zas obrazy.

Jeden z obrazů i jeden z „tónů“ vznikli právě nyní, zatímco ten první jsem nosil v hlavě dlouhé roky a podařilo se ho zmaterializovat někomu jinému, vzácnému, tak druhý přišel jednoho sobotního rána, kdy s cílem další jízdy přijel jsem do své pracovny a věděl, dnes je ten správný čas na jiné činnosti a začal den hrou.

Zůstanu-li však u obrazů, zde je ten, o kterém jsem mluvil

Zhmotnila ho básnířka, která se slovy pracuje stejně krásně jako s obrazy a jejíž podpora mi pomáhá na zvolené cestě.

Na ní se setkávám stále s tím, že ptát se je hloupé.

Vyvolává to pocit, že bez otázek jsme moudří, ale opak je pravdou.

I přes to, že Japonský manažer se neptá, jak mi řekl můj japonský nadřízený, mám na věc názor přesně opačný a učím lidi kolem sebe nejen se ptát, ale umět se zeptat.

Ptát se totiž pětkrát PROČ? což patří k japonskému stylu vedení nevede často k porozumění, ale pravému opaku, k frustraci a často i vzteku.

Ten, kdo se však umí jednou zeptat dobře, nemusí se ptát pětkrát a dostane odpověď na otázku, kterou formuloval hned. Umění se ptát, se však ve školách, firmách, ale ani rodinách nepěstuje. Je uměním dávno zapomenutým a dlouho potlačovaným lidmi a stranou, která byla před třiceti lety pokořena, aby svými kořeny plevele moci nikdy nezmizela a jak se ukazuje čekala na správnou dobu, aby se opět dostala k moci.

Jak jsem zmínil v jednom ze svých blogů, jsem jen obyčejným člověkem. Člověkem s jasným cílem, za kterým kráčím již šest let. Není to honba za destinací, je to její tvorba, protože svět bez odpadů a plýtvání musím vybudovat vlastníma rukama, jen tak do něho mohu nahlédnout a chvíli v něm i žít a tento svět se nevybuduje bez pomoci průmyslu, který nebude svět ničit, ale využívat existující zdroje k tomu, aby nacházel cesty, jak odpad učinit chybou minulosti a plýtvání jeho zapomenutou sestrou.

Až dopíši tyto řádky pokusím se zrealizovat další část své cesty a zazelenit prostor pod okny své pracovny. Nepůjdu si koupit zelený koberec, nepůjdu si koupit srolované pruhy trávy, ale do použitých průmyslových obalů budu dávat zeleň z prostoru, který se bude likvidovat a uvidíme, zda-li tato cesta vytvářející mobilní trávníky, bude cestou funkční, či zda-ji budu muset změnit a modifikovat.

Na tuto otázku nedokáži odpovědět, a proto ji pokládám, a proto abych odpověď nalezl učiním to, co je třeba, vezmu obaly, lopatku a začnu, protože jen tak nebudu muset věšet hlavu s tím, že jsem to nikdy nezkusil.

Na závěr pak přidávám cestu tónů, které vznikly krátce předtím, než začal se rodit dnešní příspěvek.