Práce v školním čase

Není to tak dlouho, kdy naši mediální scénu rozvířila debata nad možným návratem několika školních předmětů do osnovy škol. Přesto, že se nejednalo o Marxismus-Leninismus, ani Ruštinu, vyvolalo téma kontroverzi na všech úrovních.

Jednalo se o tři předměty, které jsem já sám na škole absolvoval a to

DÍLNY, VAŘENÍ a BRANNOU VÝCHOVU

Zatímco třetí předmět byl s ohledem na narůstající napětí přijat téměř všemi stranami bez okolků, okolo prvních dvou to vřelo.

Přeci je důležitější digitalizace.

Nechceme vychovávat dělníky

Ženy nepatří ku plotně

Takové a další byly nejčastější argumenty. Úsměvné na tom bylo, že při diskuzích o návratu se nehovořilo o tom, že by vaření bylo jen pro dívky, či dílny pro kluky. Odpůrci si to vydedukovali sami.

Shodou náhod se mi v té době dostala do rukou ročenka mé almy mater, Gymnázia v Novém Strašecí a v ní i text týkající se práce studentů a učitelského sboru. Nemluvím o práci školní, ale o té mimoškolní a dobrovolné, či chcete-li dobrovolně nedobrovolné.

V každém případě se nejednalo jen o práci v zemědělství, tak jak jsem si ji pamatoval já sám (vybírání opuky z polí, sběr brambor, sběr chmelu), ale studenti se aktivně podíleli i na výstavbě jedné ze tří mateřských škol, která v hornické oblasti vykrývala narůstající natalitu tvrdě pracujících mužů i žen.

Co mne však překvapilo nejvíce byla celková čísla.

A nemyslím si, že jsou příliš nadnesená.

Ročenku jsem totiž dostal z rukou člověka, který ji psal a podklady pro ni nejen sbíral a získával přímo od učitelů a žáků, ale i z vlastní praxe, sám byl totiž učitelem této školy, a to velmi dlouhou dobu.

Pamatuji si, jak byl s námi na chmelu, na horách, na dalších akcích, kde nepatřil k těm, co seděli s cigaretou v hospodě a rozdávali pokyny k činnosti, ale často byl prvním, kdo vzal práci do svých rukou.

Ročenka mi připomněla nejen mou vlastní dobu strávenou na této škole, ale i učitele, kteří po jejím absolvování vraceli se, aby sami zůstali a učili další žáky. A je mezi nimi několik, se kterými doufám, že se ještě sejdu, abychom si popovídali o životě.

Nesedí na radnici, učí.

Dělají to, co si zvolili jako své poslání.

Stejně jako můj dědeček, který byl tím, kdo (tenkrát ještě na psacím stroji a doma, ve svém volném čase) data pro ročenku přepisoval do podoby, která umožnila vytvoření xeroxových kopií a vyvolává vzpomínky na které by se jinak zapomnělo.

Nevidím jediného důvodu, proč by neměli studenti a studentky umět vykonávat základní fyzické práce. Nevidím důvodu, proč by neměli umět vařit, či znát alespoň základy obojího, když jim v rodině často není dán prostor, protože by se mohli spálit, škrábnout, či si na to mohou prostě někoho najmout. A tak zatímco na diskuzních fórech bojují za rovnoprávnost všech 35 pohlaví, doma mají pevně rozděleno, kdo zatlouká hřebík a kdo ne.

Přemýšlím, jak to budou mít těžké ti, kdo se nechají obsluhovat a s pocitem neporazitelnosti nechávají si nosit pod nos porce jídla, které ze zásady nedojí, či s radostí přenechávají starost o své domácí mazlíčky druhým, kteří však pro své dospívající děti udělají první poslední.