Předběhnout sám sebe

Právě tak si nyní připadám. Vybavila se mi další vzpomínka z mého dětství, či spíše ze studentských let strávených na gymnáziu Jana Amose Komenského v Novém Strašecí. V době mého studia bylo dokončeno sportovní hřiště Na Kocourku a já, na rozdíl od mnoha jiných, miloval jeho 350 metrů dlouhou běžeckou trať.

Ne proto, že by byla tak dlouhá, ale z důvodu pravého opaku.

Pro trati 3, 5 či 10 km byla krátká a umožňovala mi při závodech podporovat svou psychiku odečtem kol, jakýmsi COUNT-DOWN používaným při startech raket do vesmíru.

Díky malým rozměrům jsem viděl na celou dráhu a všechny soupeře a když jsem je postupně míjel o jedno, či více kol, běžela mi již tenkrát hlavou myšlenka, CO KDYBYCH PŘEDHONIL SÁM SEBE.

Bylo to lákavé, obzvláště poté, co jsem se dozvěděl, že baron Prášil dokázal z bažiny vyzvednout taháním za vlasy nejen sebe, ale i svého koně, nikdy se mi to však nepovedlo. Nyní mám však podobný pocit.

Píši totiž v prosinci příspěvek na prosinec. Třicátého na Osmého

Stačilo by napsat pouhých šestnáct příspěvků a byl bych přesně o jeden rok v budoucnosti.

Jak nereálné z pohledu o rok mladšího já

Jak realizovatelné, u pohledu člověka o rok staršího

Občas mám podobný pocit při jízdě na elektrické jednokolce, také je to jako kdybych měl dojet sám sebe a jet tak krajinou stejně, jako jezdím se svým stínem.

Přiznám se, že nevím (i přes svou upovídanost), co bych sám sobě řekl.

Možná bychom jen společně mlčeli, protože právě mlčením mohou si ti, co si rozumí, říci nejvíce.

Před chvílí jsem dopil svůj ranní čaj z čerstvých bylin ze své hydroponické zahrady. Chutná vždy stejně dobře a mne napadá, že bych měl zkontrolovat stav vody, přeci jen jsem v Pracovně nebyl několik dní, a to je velký nezvyk.

Je to doba dost dlouhá nejen na vzpomínku, ale i na život

Před pěti dny jsem vysadil další sazenice a podívejte se, jak vprostřed zimy, dokáže příroda kouzlit

I ty musím nyní zalít, protože voda znamená život

Stejně jako vzduch

Jídlo je doplněk, ale dá se bez něho obejít docela dlouhou dobu ve srovnání se vzduchem a vodou.

V době, když píši tyto řádky, běží mi hlavou myšlenky na to, jaké to bude nemuset být celý rok pod tlakem, že na zítřek nemám nic do blogu. Zároveň se tomu směji, protože vím, že i když dosáhnu a překročím hranici jednoho roku, budu psát dál.

Musím.

Kromě vzduchu a vody totiž potřebuji psát

Stejně jako u nich musím vstřebané vypustit ven. Jen doufám, že stejně jako strom, přeměňuji i já jed na poklad, bez kterého je mnohem těžší, či zcela nemožné, žít. Tak dobrou chuť, jestli mne právě obědváte.