Projížďka

Dnes jsem se po ráno opět vydal do kraje. Na své elektrické jednokolce jsem letěl krajinou, ale ne tak, jako jindy, ale v klidu a pohodě tak, jako dělával jsem to dříve, než pořídil jsem si stroj schopný jet 50 ti kilometrovou rychlostí.  Stejně jako dříve vzal jsem si na uši sluchátka.

A stejně jako dříve pustil jsem si do nich koncert pražského filharmonického orchestru pod vedení Rafaela Kubelíka. Přímo do uší mi zněla skladba, která mne na cestách na republice doprovází často, MÁ VLAST pana Bedřicha Smetany.

Myslím, že jen málo lidí si dokáže představit, jaké to je spojit toto geniální dílo v bezchybném provedení nejlepších hudebníků s nízkým letem krajinou mokrou po dešti, se sluncem schovaným v mlze.

Jel jsem trasu, která ze třetiny vede lesem a s ohledem na čas jsem potkal za celou dobu jen dva chodce, příjemný pár, jenž vyšel na zdravotní procházku právě do lesa, kterým jsem projížděl.

Stejně jako kdysi, i dnes byl let krajinou jiný

Stromy, jež měly by již spát, voněly novým jehličím a spadané listy klouzaly jak malá kluziště rozprostřená po krajině. Minul jsem lesní lavičku vystavěnou neznámým pro neznámé, schovanou pod košatým stromem, pomalu zarůstající mechem a kapradím, a přece zachovávající svůj tvar a podobu.

Často jsem u ní zastavil, posadil se a hrál na flétnu. Dnes jsem flétnu neměl. Proto pozdravil jsem a stromy opětovaly můj pozdrav. Spící drahokamy nesly si perlové náhrdelníky a v každém odrážel se nový svět. Jedu, stojím a přeci letím.

Nebrání mi můj dech, ani schopnost mých nohou které ještě poznamenané jsou kolizí

Mé oči slzí nejenom větrem, jenž rozrážím svou jízdou, ale i emocemi, které mne překonávají.

Bylo mi krásně.

Je mi krásně.

I po návratu cítím ten pocit dokonalosti až zaliji si čaj horkou vodou, posadím se a budu psát další řádky, které opět přiblíží mne na hranu času. Vzpomínám si, že to není tak dlouho, kdy jsem se k ní blížil a teď na stejné židli jsem zas o měsíc blíž.

Cesty časem neměří se na kilometry, ale na tepy srdce

Ozývá se, stačí se jen zaposlouchat. Stačí jen zavřít oči.

Na svých cestách potkávám lidi, kteří poslouchají tep svého srdce stejně jako já. Nebojí se zastavit a dál se do řeči, ptát se a odpovídat, mluvit i naslouchat. Ví, že k Systole patří vždy Diastola.

Mám to štěstí, že ti, kdo si myslí, že SYSTOLA stačí, hlavně je-li za ní více peněz, se se mnou již nesetkávají. Když se náhodou setkáme a dáme se do řeči, a tou řečí zjistíme, že si nemáme co říci. Není tedy třeba se trápit a ztrácet čas.

Každý máme o jeho hodnotě jinou představu

Ten s nímž jsem se setkal přepočítá většinou hodnotu času na peníze.

Dává mu hodnotu, která dokáže zmizet stejně rychle jako se objevila.

Pro mne je čas darem

A pro Vás také.

Děkuji.