Úsměvy za ostnatým drátem

Tento příspěvek, či jeho téma, se zrodilo při jedné z diskuzí, jež probíhají v mé Pracovně. Při sdělení skutečností, které mi občasný a vždy vítaný milý návštěvník sdělil, mi přeběhl po zádech mráz a nepomohlo ani topení a teplý svetr. Chlad přetrvával dlouho.

„Tak jsme instalovali na plot mateřské školky ostnatý drát, dvojitý. Není to hrozný“

Pronesl můj návštěvník

Je

Před očima běžely mi obrazy aplikace ostnatého drátu, a to ať již ty, ze školních let, či ty pozdější. Žádný z nich nebyl pozitivní.

Důvodem zakázky, kterou můj návštěvník se svými kolegy realizoval, byla opakované návštěva zahrady mateřské školy nechtěnými návštěvníky.

Mateřské škola je v širším centru města. Sousedí z jedné strany s průmyslovým areálem a z druhé s rodinnými a obytnými domy a jako jediná má na vrcholu svého plotu dvojitý ostnatý drát vykloněný do ulice.

„ten je klásný“ říkaly prý děti, když se instaloval

„Hned se cítíme lépe“ říkaly ve stejné době paní učitelky o polovinu mladší než on sám.

„je mi zle“ říkal si v duchu skoro šedesátník, který drát ve speciálních rukavicích natahoval a utahoval.

„Víte, co je na tom nejhorší, pane Rada“ pokračoval „Už se nám ozvali další školky, že bych ho chtěly instalovat také“

Včera jsem se ve svém článku zmínil o své mamince, která celý pracovní život strávila ve školce přípravou dětí na život a školu. Její školka byla vždy plná her, smíchu, zpěvu a radosti. Jako jedna z prvních v republice pořádala například noční dobrodružství, kdy děti, často poprvé, strávily ve školce nejenom den, ale i noc. Organizovala výlety, cesty, s dětmi trávila co nejvíce času v zahradě a na procházkách, a i přesto stále stačila plnit předpisy shora, i přesto, že mnohdy byly nesmyslné a v protikladu nejen samy sobě, ale i logice.

Nikdy se nebála se ozvat a říci nejen zřizovateli, ale i rodičům, nebylo-li něco v pořádku.

Na plotě své školky by nikdy ostnatý drát nepřipustila, a to ani poté, kdy školka byla opakovaně vykradena a věci, které zmizely, často více než ostatním ztížily situaci jí samotné a přidělali spoustu práce.

Vzdělání by mělo být svobodné a přátelské, a za ostnatý drát nepatří.

Po dobu svého zaměstnanecké poměru trvajícího skoro čtvrtstoletí jsem až na jedinou výjimku, neměl prostor, čas a ani povolení navštěvovat v pracovní době školy a školky a šířit informace o práci, kterou dělám. Od roku 2013, kdy jsem zaměstnanecký přístav opustil je situace odlišná. Sdílení považuji za důležité, a to o to více, o co vidím dopady slov na studenty, ale i učitelský sbor.

Nejčastěji mám možnost přednášet na středních školách, na druhém místě jsou univerzity a školy vysoké a na posledním (zatím) bohužel školy základní a mateřské.  Říkám bohužel, protože si myslím, že již tam by se měly děti dozvídat pravdu a k ní patří i skutečnost, že NORMÁLNÍ JE NEPLÝTVAT.

Chápu, že nebudu moci používat stejná slova, ale také vím, že obrazy jsou tím, co používat mohu a také to činím, protože právě ty, doprovozené správnými slovy často dokáží zapůsobit na posluchače mnohem intenzivněji než čísla, nekonečné tabulky a definice moudrých, kterým často nerozumí ani ti, kteří chtějí, aby jim rozuměli druzí.

Mateřské školy za ostnatý drát nepatří

Nenechme je tam dávat