Už nejím ani jídelníčky

Tak jsem přestal. Po dvou letech, kdy jsem se rozhodl, že oběd není nutný ke spokojenému životu a kdy jsem namísto mrtvých věcí začal krmit své tělo jen názvy jídel z jídelníčků jsem se rozhodl, že skončím i s touto formou podpory.

A tak už nejím ani jídelníčky.

Nemám na ně totiž chuť.

Čtení, které dříve vyvolávalo sliny na jazyku a kručení v žaludku je nyní bez odezvy.

Nemám chuť, Nemám hlad, Nemám potřebu jíst oběd, a přesto se cítím dobře.

Je to zvláštní pocit a nebýt dvou ranních sušenek a občasné večeře, řekl bych že BREATHETARIÁNSTVÍ má dalšího člena.

Lidské tělo a nejenom ono, ale i celá příroda kolem nás, je fascinující. Tolik toho neznáme, a i přesto se zabýváme jen zkoumáním známého.

Co mi například připadne zvláštní je skutečnost, že já i nadále jíst mohu.

Talíř knedlíků s houbovou smaženicí spořádám na posezení a nic mi není

Až na maličkost

Ospalost

Po jídle totiž na mne padne únava a potřebuji si fyzicky odpočinout. Optimálně zavřít oči a na chvilku opustit svět vědomí, abych se brzy probral a s pomalým rozjezdem znovu začal dělat to, co oběd přerušil.

Když jsem o svých stravovacích návycích hovořil s lékaři, fitness trenéry, zdravovědnými kouči, všichni jen nevěřícně vrtěli hlavou se slovy „TO JE VŠECHNO ŠPATNĚ“ když však pak měli možnost odevzdat mé tělo strojům, či se mnou měli možnost strávit den, jen nevěřícně vrtěli hlavou se slovy „TO JE VŠECHNO ŠPATNĚ“.

Zatímco v prvním případě mínili můj stravovací režim, mínili v tom druhém vše, co se naučili a znali.

Od doby, kdy jsem přestal obědvat, jsem nebyl nemocen.

Od doby, kdy jsem přestal obědvat a začal jsem jezdit na elektrické jednokolce strávím venku v přírodě 3-4x více času než dříve a přesto, že tam nechodím, neběhám, nešlapu na kole, mám jádro těla a jeho celkový stav podobný člověku o polovinu mladšímu.

Budete-li se mně ptát čím to je. Nedokáži Vám odpovědět.

Budete-li se mne ptát, zda-li máte také přestat obědvat, odpovím Ne.

Budete-li se mne ptát co máte dělat, odpovím

POSLOUCHEJTE SVÉ TĚLO

Já to činím také tak.

Prostě a jednoduše se nechodím ptát druhých, jak se cítím, či co bych měl dělat. Ptám se sám sebe a dělám to, co mi dělá dobře.

Někdy je to psaní. Jindy spaní. Práce. Jízda. E-MOTION. Knedlík do Ruky. Zmrzlina. MANA

K té poslední položce snad jen malé upřesnění.

MANA je jediné plnohodnotné jídlo, po kterém nejsem unaven. Naopak, po spořádání jedné porce odpovídající například obědu, jsem stejně plný energie jako předtím.

Budu tento aspekt pozorovat a dám Vám vědět, protože působí-li MANA skutečně bez-zátěžově na organismus, pak je jen otázkou, proč ji v práci neposkytnout zaměstnancům a nezvýšit, a nevyrovnat  jejich výkonnost po celou dobu pracovní doby.

Co Vy na to?