Z nemocnice do police

V rámci odpadového hospodářství si odpadový průmysl rozdělil odpady do mnoha kategorií. Aby se v tom vyznal, dal jim jednotný kód a k němu si dovolil vytvořit ještě nadřazené skupiny, kterými říká NA TO NÁM NESAHEJTE, NEBO VÁM RUCE UPADNOU.

Jednou z těchto skupin je tzv. Nebezpečný odpad.

Jeho nebezpečí nespočívá většinou v tom, že Vás zasype jeho množství, ale v tom odkud pochází a kde vzniká. Aby nedošlo k mýlce, rád bych upřesnil, že nebezpečným odpadem nemusí být jen odpad radioktivní či vysloveně jedovatý, ale může se jednat jen například o nádobu, která je látkou ušpiněna, či a to možná bude pro mnohé překvapení, i jídlo, které ani neochutnáte a přesto ho v restauraci vrátíte zpět.

Dnes se však nechci věnovat žádnému ze zmiňovaných, ale odpadu, se kterým jsme se všichni již setkali a kvůli kterému často odpadářské lobby zmiňuje nutnost výstavby spaloven odpadu, PROTOŽE JINAK SE HO PROSTĚ NEJDE ZBAVIT

Je to skutečně tak?

Tak proč to nikdo neřekl ve Velké Británii, kde byl úspěšně nejen certifikován, ale i provozován proces tzv. tepelné komprese v němž veškerý jednorázový textil z nemocnic je přímo na místě za pomoci tepla a tlaku proměňován na materiál pro další využití a nejen, že výrobce a implementátor úspěšně roste, ale nemocnice stejně úspěšně spoří nemalé prostředky. Však také jednáme o přenosu know-how a zařízení i do našich luhů a hájů.

Zároveň je nasnadě se ptát, proč to někdo neřekl v Indii, kde se místní úspěšný startup rozhodl že k textilu přidá a zpracuje i ostatní položky (vyjma organických), které též do kategorie nebezpečného odpadu z nemocnic spadají a rozhodl se vyrábět produkty vhodné jak pro stavebnictví, tak pro výrobu nábytku. Domů. Střech, pro logistiku a mnoho dalších užitečných věcí.

Možná se ptáte, proč jste o těchto projektech neslyšeli již dříve, či proč jste je někde nezahlédli. Jedním z důvodů je snaha pátého nejprofitabilnějšího oboru podnikání světa, Vás utvrdit v tom, ŽE NORMÁLNÍ JE PLÝTVAT.

Proto jsou zde oni, jezdi na odpadových vozech, zvedající kontejnery a popelnice do výšek jako další z kořistí vysypávajíce jejich obsah do nenasytných břichů přizpůsobených vozů s velkým písmenem „A“ na korbě.

Každý kus odpadu je jejich výhrou.

Každá popelnice a kontejner navíc jsou bonusem.

Každý odvádí desátky a pro klidné svědomí někteří dvakrát ročně vykročí, aby uklidili za druhé i za unavené rytíře, kteří při svých hostinách nechávají zbytky lidu, aby potrestali každého, kdo vztáhne ruku na koryta, kde všechno je jen jejich.

Když jsem měl možnost v roce 2011 poprvé odstartovat systém druhotného zužitkování jednorázových dřevěných palet, zaujala tato zpráva i ČTK a díky ní se projekt objevil ve většině médií. Příprava trvala téměř půl roku, všichni mi říkali, že je to nesmysl a neuspěji, a to včetně nadřízených v japonské korporaci pro kterou jsem pracoval. Já však cítil, že je to správná cesta a proto když ani po dvou letech nebyla má činnost vítána rozhodl jsem se japonský přístav opustit a vyplout na moře, ze kterého byl, jak jsem brzy pochopil modrý oceán.

Na cestě za mnou zůstalo několik milionářů tvářících se jako partneři, s nulovým zájmem na dělení zisku, ke kterému jsem dopomohl svým nápadem a intencí. Zůstalo za mnou a zůstává mnoho odpadových společností, které si s chudí vyslechly o projektu systémové prevence vzniku odpadu jako nástroje k vytvoření světa bez odpadu a plýtvání, aby se mi pak vysmály při nabídce o spolupráci

A zůstalo za mnou ještě něco

Stopy, které nejsou mrtvou zemí, hladkým betonem, či asfaltem dálnic, jehož okolí se pravidelně ošetřuje bagrem a roundupem, jen aby z něj zmizel život.

Mé stopy zarůstají travou a zůstává v nich voda po dešti.

Voda, kterou si dělí příroda mezi své děti bez ohledu na barvu, velikost, či počet nohou.

Věřím, že v roce 2020 budeme moci s dříve nebezpečným odpadem z nemocnic zacházet stejně jako v „rozvojových“ zemích, kterým často vytýkáme, že ony jsou původci zla bráníce se přitom ohledu do zrcadla, které může odhalit skutečnost, o kterou nikdo nestojí.