Zajištěná Závislost. Pojištěná Poslušnost.

Dnešní příspěvek navazuje na sérii jednání, jež jsem realizoval v posledním květnovém týdnu. Byla to převážně jednání s novými obchodními partnery, která se střídala se dvěma s těmi stávajícími, stejně jako s klienty. Jednání probíhala nejen v prostorách mé kanceláře, ale i v jejich továrnách.

Některé stojí v nových průmyslových zónách, jiné v brownfieldech ve městech a někteří svým působištěm učinily rodinný statek. Se všemi, bez rozdílu na velikost společnosti nás pojí mnoho věcí a jednou z nich, která se stala i základem tohoto článku je fakt, že své podnikání, či chcete-li svůj byznis, či svou firmu vybudovali bez cizích peněz a čekání na dotace a příspěvky chlebodárců.

U všech bez rozdílu jsme však narazili na skutečnost, že ve svém podnikání jsou konfrontováni, a dokonce někdy i srovnávání s těmi, kteří jsou na darech závislí a postavili pod dotačním a darovacím kohoutkem svou zahrádku a prezentují se jak jsou šikovní zahradníci.

Jejich růst mi připomíná zazeleňování parkovišť průmyslových zón, kde do hromady oblázků nasypaných v betonovém ohradníků zasune se květináč s vypěstovaným keříkem, jemuž dodané množství zeminy musí stačit na celý jeho (často dosti krátký) život.

Neziskové a Vládní organizace bijí se v hruď, že jsou to ony, kdo proměnili udržitelnost a cirkulární ekonomiku v zářnou budoucnost. Že jsou to ony, kdo vermikompostér dal lidem, že jsou to ony, kdo budují svět lepším, či republiku čistší.

Nezapomínají dodat, že nataženou ruku najdete na jejich stránkách, stejně jako číslo účtu pro vaše dary a příspěvky NA DOBRO.

Co zapomínají dodat, je že DOBRO, o které jde, je ve skutečnosti v první řadě jejich vlastní, ekonomické.

Jejich vlastníci tvrdí, že bez cizích peněz to nejde, ale nikdy to nezkusili.

Stále dokola opakují, že peněz je málo, moc málo a pak nasednou do svého nového SUV mercedesu a jedou na další jednání, kde cítí, že by mohlo něco kápnout.

A často tak přichází s nataženou rukou a ústy plnými dobra a slibů lepší budoucnosti za těmi, kdo dělají to, co oni, jen za své vlastní peníze a poměrně často na veřejnosti mluví o skrblících, kteří jim nedají, zatímco sami mají dost.

Mají. Mají dost na to, aby se najedli. Mají dost na to, aby dali jíst svým dětem a někdy (mají-li je) i zaměstnancům. Mají dost na to aby platily daně z daní pro daně a nezapomněli si dopočítat, že ještě budou dofakturovány další částky, aby jiným mohli zaplatit za to, co sami udělali.

Dnes, tedy 30.5.2018, kdy píši tento článek jsem dostal několik pozvánek, abych volil ty nejlepší ze všech v soutěži SDG – Společenské odpovědnosti. Ze 187 přihlášek komise vybrala ty, kterým mohu dát hlas, ale já nechci.

CO chci, je vidět ty nevybrané, a proto se opakovaně dotazuji, kde je jejich seznam, kde jsou jejich projekty, kde je čas, který přihlašovatelé strávili, stejně jako já, aby i ten svůj projekt mohli ukázat-

KDE JSOU?

Zmizely. Stejně jako myšlenka udržitelnosti. Zůstal je reklamní tlach a akce na níž zářit budou ti, co si zaplatili za svou slávu předem. CO na tom, že výsledky ve srovnání s jinými jsou jen kapičkami v moři, co na tom, že za všechno zaplatili a platí jiní a výherci se jen rozhodují, kolik toho ukáží. Přeci jen transparentnost není na místě, co je komu do toho. A zeptáte-li se, kde vzali peníze a co s nimi dělají, jen pokrčí rameny a řeknou – z jiných zdrojů.

INSTITUTY a BUSINESS CENTRA jež jsou podepsány v kolonce sponzoři, spolu s dalšími příjemci a odpadovými králi pak předají cenu za nicotu, co se tak krásně leskne na světle reflektorů a potřesením ruky, dají si další drink, vždyť ta jejich zahrádka tak krásně roste, hlavní je přilívat, protože nikdo (až na pana Demiéra) není tak chudý jako oni sami.

P.S. Pak se nedivte že mluví jen tak, jak je jim doporučeno, protože bez vláhy by uschnuli. Nedivte se ani, že se nic nemění, to je totiž cíl. Hodně mluvit, aby na práci a přemýšlení nezbyl čas.