Poslední den v měsíci

Za oknem projíždí stovky aut. Spravený most je zprovozněn a práce se přesunula pod jeho další oblouky na druhou stranu řeky. Venku je pošmourno a z ranního smogu vykoukává slunce. Po příjezdu do kanceláře zdraví mne svými listy bylinky.

Není třeba kalendáře, aby se vědělo, jaký je den.

Dobrý.

Dobrý na to, abych se zase věnoval svému cíli

Dnes však zastavil mne text, ne můj, cizí, jehož autorka již odešla

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,

dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu…
Teď už – MĚ uvidíte!

Pozn: Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál. Tento text by se měl stát povinným studijnim materiálem pro veškerý zdravotnicky personál !!! I rodiny !!!

Nevím jak Vám, ale mně tento text vystihl poslední den „měsíce“ lépe, než většina jiných.

Za jeho publikaci a vznik knihy básní a příběhů plzeňského domu seniorů může Nikol Šelmátová. Osoba, která svou práci a život věnuje druhým a dává druhý život i věcem a lidem, které druzí odepsali. Nikol je pro mne jedním z lidí, kteří mění svět i bez toho, aby za to dostávala řády, či se stala mediální hvězdou. Budete-li však chtít renovovat starý nábytek, pomůžete jí na její cestě tím, že požádáte ji a za její práci jí dobře a včas zaplatíte.