Bungee Jumping bez úvazku

Lidé si často libují v adrenalinových sportech, či činnostech. Vypadá to, jako kdyby potřebovali doplňovat endorfiny, které jim v monotónní činnosti nazývané práce, schází. S postupem času se dříve adrenalin, stává nudou, a proto je třeba zkusit jít ještě o krok dál, často „do prázdna“.

Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, zdá se mi, že čím dál častěji hledají adrenalin i firmy, resp. jejich zaměstnanci, zatímco ti dole se nezastaví, zkouší ti nahoře, kde je vlastně hranice možného.

• Jsme drazí? Snížíme počet lidí na place na polovinu!
• Nemáme zakázky? Nadvyrobíme, on to někdo koupí!
• Dodáváme moc brzy? Zavedeme Just In Time!
• Nemáme peníze? Posuneme splatnosti všem, kdo pro nás něco dělali, či něco dodávají!

To je přeci adrenalin.

Balancování na hraně možností, ne však schopností. V tom jsme v Českém prostředí skuteční mistři, a to už si řadu let uvědomují i zahraniční investoři, kteří zde zakládají své továrny s cílem využít zlatých českých ručiček a mistrů improvizace, která je na rozdíl od té zahraniční, tak neskutečně levná.

Možná se ptáte, kde jsem vzal nesmyslný název dnešního článku. Inspiroval jsem se na stránkách jedné z osob, kterou sleduji, podívejte se proč.

Damien Walters, je na rozdíl od nás ostatních, špičkový sportovec, který své schopnosti prokázal mimo jiné zlatem na Olympijských hrách, je také kaskadérem, což však neznamená, že by lehkovážně riskoval svůj život, či životy ostatních (podívejte se jak se na tento skok připravoval)

V továrnách, kancelářích, skladech, však na rozdíl od zahraničních doktorů, chirurgů, překladatelů, ale i dělníků a dělnic, většinou špičkový sportovci nepracují, a zároveň tam nejsou podmínky, kde by si svůj dvojnásobný pracovní výkon mohli nanečisto zkoušet a pak ho (dokonale) provést na kameru.

Zaměstnavatelé od nich chtějí trvalé plné nasazení, bez ohledu na skutečnost, že prostředí, procesy a pokyny, prostě neladí.

Je snaha vyždímat co nejvíce, implementují se štíhlé lokální procesy, aby se vytvářely ještě větší diskrepance taktů a disharmonie celku. Namísto logiky, uplatňují se technologie, často naplněné historickými červy, které nemá nikdo chuť hledat a vybírat, protože se přeci pracuje jen do výše platu.

Říkáte-li si, že videa výše ukazují skutečně extrém, co byste říkali na to, vyskočit z letadla bez padáku? Že jsem se zbláznil? Zase?

https://www.youtube.com/results?search_query=Parachute+jump+without+parachute

Jak vidíte, na rozdíl od jediného muže, který bungee jumping zkusil a provedl bez jištění, je lidí, kteří již záměrně vyskočili z letadla bez padáku více, než byste čekali. Žádný z nich není amatérem, žádný se k tomu dobrovolně nerozhodl při prvním výskoku, ale všichni dlouho a trpělivě trénovali, aby pak dokázali zatím nemožné.

Velice dobře chápu, že firmy, resp. jejich vedení má zájem na tom, aby se vyrábělo a prodávalo víc. Aby bylo více peněz, uspokojili se nejen investoři, ale i se snížil objem nepříjemného tlaku na vedení, PROČ JE POŘÁD TAK MÁLO ZISKU.

Mám návrh.

Což takhle začít jednat ne o lidech, ale s lidmi a nejenom je nechat vymluvit, ale poslouchat, ono totiž často to, co se vymýšlí už existuje, a dokonce se i používá, ale jen potichu, pod pokličkou, protože směrnice to říká jinak. To, že není dokonalá, se však vyslovit nesmí.

P.S. den před napsáním článku jsem četl zajímavý příspěvek na síti LINKEDIN, který ukazuje, jak efektivní je ve firmách zaměstnávat „jiné lidi“ (blázny mého typu, autisty, seniory, juniory apod.). Jsem rád, že se o tom začíná mluvit, protože já začal před několika lety.