Ve své práci a v životě se od doby, kdy jsem se „pracovně osamostatnil“ setkávám s mnohonásobně větším počtem lidí a poznávám nové prostředí. Zatímco jako zaměstnanec jsem byl „uzavřen“ ve stálém kolektivu a prostředí, jsem dnes „krajánkem“.
Co chci, a hlavně co budu ve SVÉ práci dělat, jsem věděl již než jsem na novou cestu vykročil a řekl bych, že jsem to věděl mnohem dříve, co mne však stále překvapuje, je skutečnost jak hodně práce to je, resp. jak málo lidí si uvědomuje, co vlastně dělá.
V minulosti se hovořilo o některých jedincích jako o „Chudých duchem“. Tito lidé byly často mentálně postižení, či retardovaní, a proto v tomto výrazu byl kladen důraz na slovo Duchem, než na slovo Chudý. V dnešní době si však všímám, že se oba výrazy dostávají na shodnou významovou úroveň, a navíc dokáží vyjádřit mnohem více.
Jak všichni čtenáři mého blogu, stejně jako stoupající počet členů mé profesní sítě ví, zabývám se kromě projektů a procesů zvyšování efektivity logistických toků a řetězců, činností související s prevencí vzniku odpadu a plýtvání, a to převážně v průmyslovém prostředí. V praxi to znamená, že hledím na místa, od kterých mnozí odvrací hlavu, či je ani nevnímají.
Pro mne není dnešní odpad ekonomickým pokladem, jako pro odpadové firmy, které se usilovně snaží o to, aby jeho objem, stejně jako čistý profit, skokově rostl, indikuje pro mne potenciál změny, zdroje, které se odpadem stát nemusí, a přesto mohou sloužit dál. Dostávám se tedy často k chudým, kteří si neuvědomují své bohatství a svou chudobu se snaží zakrýt ještě větším plýtváním vším co mají, aby sobě i světu dokázali, že „ONI NA TO MAJÍ“.
Vím, že to může znít podivně, ale dovolím si po čtyřleté praxi tvrdit, že nejvíce plýtvají ti, co mají ekonomické problémy.
Tento fakt platí pro jedince, stejně jako pro firmy. Zatímco u jedinců se jedná o kila a stokoruny, jedná se u firem o stovky tun a desítky milionů a přesto, je chování obou skupin velice podobné a objemy odpadů rostou.
Máte-li možnost, projděte se, či projeďte nějakou chudší čtvrtí Vašeho města, či obce a podívejte se na naplněnost kontejnerů, odpadových nádob a vůbec na čistotu z pohledu rozházených odpadků. Pak zajeďte do čtvrti bohatší. Měli byste na první pohled vidět, co myslím.
Stejné obrázky však uvidíte i ve firmách. Obejděte si továrny ve svém okolí, v průmyslových zónách a podívejte se nejen před ně, ale i za ně. Zatímco zpředu bude většina čistých, upravených a „plných“ zeleně, schovává se v místech, kam se nechodí hromady obalů, množství kontejnerů a budete-li mít to štěstí uvidíte i regulérní hory odpadu, se kterým si firma neví rady, a tak je hrne odpadové společnosti, která často na jejich „bolestech“ postavila miliardový business.
Před dokončením tohoto příspěvku jsem se na stránkách online deníku SHANGHAI DAILY dozvěděl, že čínská vláda chce zakázat od počátku roku 2018 dovoz odpadu ze zahraničí. Jedná se z zprávu, která v den svého vydání (19.7.2017) proběhla všemi světovými medii jako blesk, kromě tuzemských. Důvody jsou dva
Abyste si udělali lepší představu je třeba dodat, že jen v oblasti odpadních plastů importovala Čína oficiálně v roce 2016 7.300.000 tun, a to v hodnotě 3.700.000.000 USD, což se rovná 56% celosvětové produkce.
Nyní již věřím, že si dokážete představit, co rozhodnutí může způsobit.
Kdo si však důsledky svého rozhodnutí představit nedokáže je komunistická strana, či čínský vládní aparát včetně prezidenta státu. To ukazuje na krátkozrakost tzv. Líbivé politiky.
Skutečnost je totiž taková, že Čínský průmysl postavený na velkoobjemové výrobě zboží s nízkou cenou a ještě nižší kvalitou, je postaven právě na surovinách, které byly původně odpadem a ještě jedna věc unikla. Víte jaká?
.
.
.
90% odpadů tvoří právě výrobky z Číny a jejich obaly.