Chvilka obav

DObrý den, říkají Vám něco jména Paul Barbieri či Ian Cognito? Mně samotnému byla až do okamžiku inspirace k tomuto příspěvku naprosto neznámá. Přišla ke mně v okamžiku, kdy jsem v jedné chvíli zjistil, že jsem jen tři příspěvky od Sto denního náskoku napsaných příspěvků a uvědomil si, že nemám vhodné téma na jejich dopsání.

Mýlil jsem se.

Témat je mnoho a mně stačilo otevřít internet a inspirace byla jasná.

Je trochu morbidní, přesto neskutečně skutečná a lidská.

Je jí TENTO ČLÁNEK publikovaný na základě informace získané z ČTK jen několik hodin předtím, než jsem se rozhodl jej použít

Jeho tématem je smrt.

Téma nanejvýš tragické a přesto všudypřítomné.

Za svůj vlastní život jsem byl již na řadě pohřbů. Ve většině to byly pohřby příbuzných, těch bližších i těch vzdálenějších. Na první z pohřbů jsem se však v rámci výuky na základní škole musel spolu se spolužáky dívat povinně. Byly to pohřby státníků SVAZU SOVĚTSKÝCH SOCIALISTICKÝCH REPUBLIK. Televize byla černobílá a na škole jich bylo málo, proto se více tříd vždy scházelo v jedné z nich, kam byl umístěn televizor.

Na škole nikdy nechyběl černý prapor.

Jsou i pohřby, kterých jsem se chtěl účastnit, ale nemohl jsem.

Mezi těmi, na kterých mne má neúčast bolela nejvíce, má přední místo pohřeb Karla Kryla. Byl v době mé vlastní Základní Vojenské Služby a propušťák nebyl schválen velitelem.

Pohřeb, o kterém však chci psát ještě v době napsání tohoto článku ještě neproběhl.

Smrt však ano

A byla to sranda k popukání, než přeběhl po zádech všem, kdo jí byli přítomní, mráz na který se nezapomíná.

Zemřel stand-upový komik

Zemřel přímo na jevišti během svého vystoupení.

Jen deset minut poté, co se diváků ptal, jaké by to asi bylo, kdyby na jevišti zemřel.

Nebyl to prvoplánovaný gag

Byla to neplánovaná smrt.

Herec, komik, zemřel na jevišti za bouřlivého smíchu diváků.

Autor článku cituje jednoho z kolegů, kteří říkali, že to byla jistě smrt, kterou si daný komik přál. Já si nejsem jist, neznám totiž nikoho, kdo by si přál vlastní smrt. Věřím, že takoví lidé mezi námi jsou, já je však nepotkávám a věřím, že ani nadále nebudu.

Přemýšlím, zda-li se dá obecně definovat způsob, jakým bychom chtěli odejít z tohoto světa.

Pokud vím, mnoho lidí říká „Ve spánku a bez Bolesti“

Paul Barbieri odešel jinak, a jen on ví, zda-li to byl způsob, který by se mu líbil, kdyby mohl sedět mezi svými diváky.