Dávat bez cíle Brát

Tvorba odpadu má mnoho podob. Jedno mají společné. Tvoří odpad. Není to tak, že by odpad vznikal sám od sebe, protože k tomu, aby vznikl je třeba druhou, třetí, čtvrtou, prostě další stranu, která jej vytvoří. V rámci této nekonečné tvorby často zapomínáme, kdo je tvůrcem.

Jsme to My sami.

Naše firmy.

Naše rodiny.

My, jako jedinci a činnost, kterou nazýváme životem a prací.

Za nedlouho proběhne v České Republice opět akce UKLIĎME ČESKO. Nevím, kolikátý je to již ročník, ale šlo by to snadno dohledat, považuji to však za zbytečné, protože to, kolik ročníků, či akcí proběhlo není tak důležité jako to, kolik nás jich ještě čeká.

Když jsem se na to zeptal organizátora pod jedním ze článků, kterým na akci upozorňoval a vyzýval k účasti, neodpověděl. Neměl asi čas.

Tak jsem si odpověděl sám

Čeká nás jich nekonečně mnoho.

A nemusíme mít strach, že Česko se bude čistit jen 2x ročně. Brzy totiž nejenom v tuzemsku dojde ke zvýšení frekvence. Nejdříve to budou akce čtyři – odpovídající původním ročním obdobím, pak jich bude šest, s dvouměsíčním intervalem a pak …

Důvod je prostý.

Nejlepší pracovní silou je ta, která má ideály před očima a pracuje zadarmo.

I to se však brzy změní.

Lidé, kteří budou uklízet Česko a Svět, budou za svou účast platit vstupné, registrační poplatek a za něj dostanou nejen dobré svědomí, ale i diplom s razítkem.

Jsou lidé, kteří dávají.

Dávají proto, aby dostali.

Jsou lidé, kteří berou.

Berou s cílem, aby dostali.

Spojuje je jedno, chtějí dostat.

Nezáleží na tom, že ti první i dají a ti druzí jen berou. Dostávat je tak příjemné a pohodlné a dobře se na to zvyká. Český jazyk má zajímavé rčení „NEDÁŠ. DOSTANEŠ!“

Jeho aplikaci jsem zažil ve sportu a boji, kde je ospravedlněna první rána, bez ohledu na to, šla-li pod, či nad pás.

Jsem zvyklý dávat. Nejsem zvyklý brát.

Naučil jsem se však, že dar, jenž je zdarma, má krátké trvání. Je zapomenut, založen, odložen, aby nakonec skončil třeba na břehu řeky, v lese, či v poli a byl jinýma rukama UKLIZEN.

Je to jen tři dny, kdy mou Pracovnu navštívila mladá slečna, která se rozhodla dávat, resp. rozdávat zdarma výrobky, které si nechá vyrobit v chráněné dílně. Přijela si pro materiál, jenž samozřejmě chtěla také zdarma. Diskuzi o hodnotě daru, nepřipouštěla. Co mne však zaujalo nejvíce byla slova o tom, že to nedělá proto, že by ji to bavilo, ale proto že se cítí špatně, když neudělá nic.

Den po ní přijela mladá žena se synem. Celý život pracovala a vždy byla ochotna dělat pro druhé a učila se, stejně jako já, definovat hodnotu své práce a tuto prodat. Styděla se chtít cokoli zdarma a za vše platila, ale zároveň se necítila komfortně říci si o adekvátní sumu za svou vlastní práci.

Obé se musíme naučit, protože ZDARMA znamená často, že musíme zaplatit nejvyšší cenu.

P.S. šest měsíců po napsání tohoto příspěvku a po zařazení do redakčního systému, a jeden den před jeho vydáním byla publikována tisková zpráva spolku UKLIĎME ČESKO s názvem ÚKLIDOVÁ SEZÓNA DNES ODSTARTUJE DŘÍVE NEŽ OBVYKLE. Je to možná nejlepší odpověď pro ty, kdo pochybovali, že budoucnost nepředvídám, ale tvořím.