Děkuji

Dnešní příspěvek má prozaický a nic neříkající název, který však může a bývá silně podceňován. Jedná se totiž o slovo, které, je-li správně používáno, může být a také je, důvodem, proč lidé zůstávají věrní své profesi a zaměstnavateli a nedají se přetáhnout za rohlík navíc jinam.

V mládí jsem mnohokrát slyšel o „kouzelném slůvku“, kterým bylo míněno právě slovo děkuji, k němuž se (pod stejným pojmenováním) přidalo ještě slovo jedno, a to PROSÍM.

Dnes obě slova slyším čím dál řídčeji a situaci asi nejlépe popisuje následující domácí dialog

Rodič     „Vynes smetí synu“

Syn         „A co kouzelné slůvko“

Rodič     „Vynes smetí synu, nebo vypnu wifi“

A je to.

Kouzelné slůvko změnilo nejen podobu, ale i formu. Výsledek však zůstává stejný, vyvolává akci.

Nevím, zda-li je takováto situace jen v tuzemsku, ale nemyslím si to. U nás však začíná být zvykem, že namísto poděkování za dobrou práci, či pomoc je odměnou trest. A naopak, za šlendrián, krádež a lhaní, jsou lidé odměňování, kariérně rostou a jsou jim zvyšovány platy i pravomoci, a to často bez návaznosti na odpovědnost, kterou by toto mělo přinášet.

Stačí se jen podívat po politické scéně, ale nejenom tam

Podívejte se ve firmách, kancelářích, závodech, všude kde můžete pracovat, či pracujete, či jste jen zaměstnáni, protože i mezi ZAMĚSTNÁNÍM a PRACÍ, se v tuzemsku rozevírá propast, na jejíž dno, často přes nápis MANAGER na vizitce a ID kartě, její majitel ani nedohlédne, často proto, že dohlédnout nechce.

Je celkem jedno pracuji-li na projektu vytváření nových logistických řetězců, či zefektivňování těch stávajících, či ZERO WASTE, nebo INDUSTRY 5.0, či zda přednáším na školách, všude je třeba komunikovat a na většině míst komunikace je hlavním problémem neúspěchu.

Lidé umí a často chtějí a odvádí kvalitní práci, ale bez návaznosti na další lidi, oddělení a procesy, může a často i přichází, jejich snaha vniveč a důsledkem je zužitkování jen malé části. Při workshopech věnovaných inovacím v logistice, celý proces přirovnávám k dopravníkovým pásům, které vozí cihly, mezi dvěma výškovými úrovněmi, a to v několika na sebe navazujících procesech.

Položím-li cihlu na pás, dokáži ji sledovat a vidět, po celou dobu jejího pobytu na páse samotném. Pak dojede na jeho konec a volným pádem spadne na další, kde ji opět uvidím.

Problémem je, že po celou dobu letu mi zmizí z dohledu a je bezprizorní.

Právě tuto bezprizornost lze přirovnat k dírám v komunikaci.

Právě ona, či ony, jsou původcem neefektivity.

Slovo DĚKUJI, stejně jako slovo PROSÍM, budou-li zapojena do komunikace mohou velikost těchto děr výrazně omezit a zmenšit a je proto nutné se zamyslet nad tím, zda-l je do našich slovníků znovu nezavést.

Je třeba se naučit, že použitím jednoho, ani druhého se neponižujeme, naopak dáváme najevo, že jsme si rovni a chceme, máme zájem komunikovat.

Tak to zkuste i Vy, prosím.

Děkuji.