Dopis

Přišel mi dopis. Elektronický. Říkají mu e-mail. A já jsem se při jeho čtení červenal. Rozhodl jsem se ho s Vámi sdílet. Možná se budete červenat i Vy. Možná ne. Jsem si však jist, že pochopíte, proč jsem se rozhodl tento dopis do svého blogu zařadit, proč v něm má své místo.

Nejdříve malý úvod.

Autorkou dopisu je paní ředitelka střední školy, ve které jsem měl tu čest se účastnit dní otevřených dveří a předávat studentům, žákům i učitelskému sboru informace o fungování PRŮMYSLU 5.0 a prevence vzniku odpadu.

Ze tří přednášek bylo pět ve třech dnech a čas strávený mou vlastní přípravou čítal několik měsíců.

Paní ředitelka spolu se svými spolupracovníky, ale i žáky, strávila přípravou násobně více času, a to bylo na provedení celé akce velmi výrazně znát.

Na konci minulého roku jsem paní ředitelce a jejím kolegům a studentům poslal poděkování za možnost se aktivně účastnit a popřál efektivní a krásný rok 2019.

Jako odpověď mi přišel právě dopis, který je hlavní náplní tohoto příspěvku. Zde je jeho originální znění.

Vážený pane Rado,

já Vám taky přeji do nového roku mnoho úspěchů a taky mnoho nadšených posluchačů a vyznavačů ochrany matičky Země. Jsem ráda, že jsem Vás poznala, jsem ráda, že jste vážil cestu z daleké Plzně a jsem ráda, že si naši žáci mohou dělat srovnání a že vidí, že lidé jako Vy existují.

Vy jste dobrý učitel a kdybyste byl blíže, měla bych o Vás zájem. Moc krásně jste napsal své blogy, máte dar nejen mluveného slova, ale i písemného vyjádření. je to velmi působivé a přiznám se, že jsem nenašla odvahu takovým způsobem kritizovat nejvyššího představitele Svazu průmyslu a zvlášť, když jsem tam nebyla osobně. Na druhé straně musím přiznat, že jsem ve škole měla ještě jednu přednášku mimo tento týden, profesora vysoké školy s mnoha tituly a obrovským věděním, ale ani on, a to byl připraven, nedokázal žákům své vědomosti prodat a podat. Ještě jednou jsem si uvědomila, že máte velký dar.

Svým žákům jsem řekla, že se člověk musí potkávat s dobrým i zlým, aby si to dobro mohli uvědomit. Nevím, zda mi rozuměli, a chápali to.

Vážím si toho, že krásně píšete o naší škole, našem městě, naší akci, že jste plný citu a nadšení, kterému se dá věřit a že dokážete napsat takovouto úvahu a že vám není lhostejno, jak se chovají lidé, kteří jsou u vesel a mohli by mít moc ovlivnit k dobru spoustu věcí.

Jak mnozí ví, jsem členem rodiny, která má učení a vzdělávání v krvi. Má maminka celý svůj život věnovala vzdělávání dětí předškolního věku. Můj dědeček pak vzdělávání studentů středních škol a tatínek, ten vzdělával lásce ke sportu své děti a předával ji mnoha jiným i přesto, že nikdy učitelem nebyl.

Při čtení řádků jsem se červenal, pýchou. Ano byl jsem pyšný, ne na sebe, ale na své rodiče, prarodiče, lidi s nimiž mám možnost hovořit. Byl jsem pyšný na to, že jsem Čech a mohu být, alespoň na chvíli s lidmi, kterým není lhostejné jejich okolí, svět ve kterém žijí, na lidi, kteří obětují svůj čas i prostor rozvoji druhých, ne pro titul, či částku na výplatnici, ale proto, že lidi a svět a hlavně svou práci milují natolik, že nehledí na JÁ, při pohledu na MY.

Jsem pyšný ještě na něco.

Na DAR SLOVA.

Na dar, který většina z nás dostane, ale jenž ztrácí se v objemu informací a běhu, kterému říkáme život. Byl dán i mně a já si nedokáži bez slov, představit svůj život.

Jsou místa kde jen mlčím a naslouchám

Jsou místa a příležitosti kde naslouchám a ptám se

A jsou místa a příležitosti, kde mluvím a sdílím a odpovídám

Vždy a všude si slov vážím.

Snažím se jimi neplýtvat.

Snažím se předcházet jejich plýtváním, a budu rád, když tomu tak bude i nadále. A Bude pro mne ctí, budu-li moci sdílet své myšlenky a učit i nadále a děkuji.

Komentáře
  • Kategorie
  • Můj blog

    Formulář