Dvě varování
Varování abych zanechal toho, co dělám, dostávám poměrně často. Mnohdy anonymně, jindy v rámci diskuze z davu, kde se k dotazu následně nikdo nezná a někdy v soukromí. To, že si vysloužím během jednoho dne dvě naráz jsem však nečekal.
První varování ve formě žádosti, mi přistálo na obrazovce na síti básníků, o které jsem již psal.
V diskuzích pod dvěma příspěvky stálo napsáno
Popeláře teoretiky fakt žeru…🥖
Už prosím nic nepiš… I když.. Člověk kvůli tobě alespoň ví jakej je den.
Mám návrh : pište na toaletní papír, když už musíte a hned to spláchněte. Ačkoliv – jedno smetí se v tom sajrajtu tady ztratí. Marnotratný má recht, jsou tu grafomani.
Oba členové této sociální sítě jsou odborníky. Odborníky na Básně. Jeden vydal i básnickou sbírku a druhý nevím, skrývá se za smyšleným jménem.
Musel jsem jim s politováním oznámit, samozřejmě ve verších, že je zklamu a také poděkovat, že mi dali inspiraci pro další díla, no řekněte sami, nejsou to drahokamy hodné opracování?
Reakce obou autorů mne nepřekvapila, chovají se totiž ve většině svých komentářů k cizím výtvorům a jejich hranice empatie nezná mezí.
Překvapen jsem však byl na zcela jiném místě, ve zcela jiném tématu, na zcela jiné sociální síti.
Byl jím profesní LINKEDIN
Důvodem pro vyřčení varování byl můj komentář k příspěvku, v němž autor oznamuje, že bude pracovat na projektu pro MINISTERSTVO ŽEHU PLAMENNÉHO.
Autorovou reakcí byla jediná věta
„OPATRNĚ S TAKOVÝMI SLOVY“
Tato odpověď mne skutečně překvapila obzvláště u člověka, který je odborníkem na sociální sítě, minimálně jednu, a to INSTAGRAM, kde již od roku 2015 podniká.
Znovu přiznávám, že jsem byl překvapen
Věta mne totiž přenesla zpět v čase a to do 20.11.1989, kdy jsem na nástěnku na chodbě gymnázia, kde jsem dokončoval čtvrtý, maturitní ročník vyvěsil svou první báseň podepsanou celým jménem. Tato byla soudruhem ředitelem stržena a já pozván do ředitelny, kde jsem uslyšel
„OPATRNĚ S TAKOVÝMI SLOVY, TAKY BY JSI SE NEMUSEL DOČKAT MATURITY“
Dočkal jsem se, a to i přesto, že druhý den stejná báseň visela ne na jedné, ale na všech chodbách nástěnkách školy.
Rád bych Vás ujistil, že psát budu. Psaní je totiž již více než třicet let součástí mého vlastního já. Nevychází mi knihy, ale jen blogy za pět let přečetlo více lidí než je obyvatel Plzně a příspěvky nepočítám. Já musím psát a výhodou je, že nikdo nemusí číst, nemá-li chuť.
Věřím však, že jsem Vás touto cestou neztratil a těším se na setkání nad dalšími myšlenkami vyjádřenými slovem.
