Jak měříte Váš čas?

14.března 2018 obletěla svět zpráva, že zemřel STEPHEN HAWKING. Informace o jeho skonu přišla přímo od jeho rodiny, čímž mohlo býti předejito paradoxu „doslechu“. Myslím, že je málo lidí, majících přístup ke vzdělání, kterým by jméno „nemohoucího“ nebylo známo.

Ve své nemohoucnosti, v níž lékaři předvídali rok, či dva života, totiž dokázal, že čas je stejně relativní, jako jiné veličiny, s nimiž jako vědec pracoval.

Ve své vlastní práci a při přednáškách a workshopech se snažím učit své posluchače a partnery, vnímat čas jinak, ne jako nepřítele, ale naopak jako druha a partnera a jedním z nástrojů je odložení časomíry, kterou snažíme se mít vždy po, či na ruce.

„To přeci nejde!“ je první reakce

„Jak budu vědět kolik právě je?“ je ta druhá

„A nepřijdu pozdě? Je zpravidla ta třetí

Podíváte-li se na samotné dotazy, uvědomíte si, že jsou postaveny právě na pohledu neměnnosti stavu a absenci představy, že lze věci činit jinak. Ale jde to.

Sejmete-li totiž ze svého dohledu časomíry a měřiče času, zjistíte rázem, že čas plyne jinak. Tak nějak neurčitě, jako kdybyste se najednou z proudu řeky ocitli v laguně, kde namísto peřejí, čeká jen líná voda. Myslím že pan Rott a jistě i další vodáci vědí o čem mluvím.

Pro ty ostatní snad ještě jiné přirovnání. Cesta z domova a cesta domů. Všimli jste si, že jedna z nich utíká vždy rychleji a to přesto, že je absolvujete po stejné trase a stejným dopravním prostředkem?

V pracovních procesech je mnoho kritérií úspěchu stavěno na kombinaci množství za časový úsek.

Jednotky se tak i jmenují.

Představte si však, co by se stalo, kdybyste najednou sundali časomíru a lidem nenechali ani jejich malé orloje. Ti, kteří dělají svou práci a činnost, kterou odvádějí s láskou a chutí, by jí udělali mnohem více a v okamžiku, kdy by jste je informovali o tom, že je čas jít domů, žadonili by, jako děti ve školce, či na hřišti, zda-li by si nemohli ještě chvíli hrát.

Ti, pro které je práce utrpením, by však, kupodivu, postupovali podobně, jen bez oné žádosti „ještě chvíli“

Politici se nám snaží namluvit, že pracovní den má 8,5 hodiny, zatímco ten jejich je často počítán jen v minutách. Kdo určil správnost tohoto čísla?

Věděli jste například, že osmihodinová pracovní doba v tuzemsku byla ustanovena zákonem číslo 91 dne 18.prosince 1918?

A víte, že v té době neexistovali počítače, mobilní telefony, internet, plně automatizované roboty a další vymoženosti současnosti?

Jestli jste si toho vědomi, pak mi prosím řekněte, jak je možné, že 100 let staré nařízení o délce pracovní doby je platné i dnes, kdy máme „pomocníky“ kteří naši práci dokáží mnohonásobně zrychlit, resp. dokáží urychlit dodání výsledků, které z naší práce plynou.

Ano diskutuje se o zkrácení pracovní doby, ale ani v něm nikdo nezohledňuje realitu a chce jen paušalizovat, často jen rámci politických slibů věčného blahobytu s nohama na stole, tak jak si ho budují sami politici, kteří už se ani nestydí za to, že jsou v demisi a čekají na řád práce, který si budou navzájem připínat na svá saka, hned vedle rudých hvězd a na klopu, pod kterou se skrývá placka STB.

Když učím lidi jezdit na elektrických jednokolkách, často se setkávám se slovy, TEN ČAS ALE UTEKL, a to je ono, při jízdě se totiž nekoukáme na hodinky, protože si ji užíváme každou buňkou těla, a to tak intenzivně, že někdy z toho můžeme ztratit i hlavu.

NAJDEME VŠAK SRDCE A DUŠI.