Jak Vyvolat Změnu

V rámci workshopů s názvem INOVACE V LOGISTICE s účastníky probíráme možnosti toho, JAK lze vyvolat změnu a to systémovou, často radikální. Důležitou součástí tématu je pak upřesnění toho, KDO ji dokáže vyvolat a KDE je její vyvolání nejúčinnější.

Poté, co jsem prolomil tří měsíční bariéru časování mých příspěvků, trochu jsem se obával, budu-li schopen psát s takovým předstihem, nestanou-li se za tu dobu témata o kterých chci psát nedůležitými, neztratí-li na aktuálnosti.

Strach mne přešel poté, kdy jsem si přečetl v periodiku soudruha premiéra článek nazvaný „PÁLIT KŮROVCOVÉ LESY NENÍ BARBARSTVÍ, ALE CESTA K ODBYTU, ŘÍKÁ NÁMĚSTEK“

Rád bych upozornil, že to není vtip a doplnil, že se jedná o náměstka ministra zemědělství pro lesní hospodářství pan Patrik Mlynář. Pan Mlynář byl a je možné, že stále je, členem dozorčí rady státního podniku nesoucího název LESY ČESKÉ REPUBLIKY.

Podíváte-li se na profil článků, které se jménem pana náměstka má spojené iDNES, bude Vám jasné, že po přejmenování ministerstva dopravy přijde na řadu i ministerstvo Země Dělství, které v zemi bez lesů přijde o nutnost s nimi hospodařit.

Když přišel praotec Čech do země ve středu kontinentu, o kterém neměl potuchy, zůstal. Ne proto, že by nejbližší supermarket měl vždy slevu, ani proto, že od plechových budov v krajině se nejlépe odráželo do očí slunce, zůstal proto, že viděl zemi, která nabízela lesy a obživu těm, kdo se nebudou bát pracovat a ušpinit si ruce (ne cizí krví, ale hlínou).

Na rozdíl od Praotce Čech, nezanechává pan náměstek za sebou žádnou digitální stopu (tedy si to myslí). Na veřejnosti se „zrodil“ až s příchodem na ministerstvo. Za sebou má bohatou profesní praxi, při které byl s lesem a krajinou v kontaktu každý okamžik, a proto je nyní ceněným odborníkem, jehož rad si mnozí cení.

Jeho příběh mi připomíná jednoho z uživatelů sociální sítě básníků, jenž vystupuje pod jménem Lumír Vaňek*. Svou odbornost a nadřazenost dává najevo všem a svými záchvěvy odbornosti dokázal již za krátký čas existence mnohým dokázat, že sdílet své pocity online smí jen vybraný.

V jednom ze svých komentářů se mne zeptal, zda-li nezávidím skutečným básníkům jako Salieri Mozartovi, jak diskuze pokračovala můžete vidět níže (číst odspodu směrem vzhůru).

Tady se dostáváme k meritu věci. Inovace totiž jen výjimečně vznikají v hlavách nad oblaky a když, tak se jedná o nereálné sny, jejichž realizace stojí miliardy a výsledek žádný. Krásným příkladem je The Clean Ocean Project o kterém jsme psali, který i přes investici 35 milionů dolarů dokázal sesbírat za celou dobu testování méně odpadu, či chcete-li méně plastového odpadu, než já za jediný den.

Změnu často totiž není třeba vyvolávat, ona totiž již existuje, jen je přehlížena stejně, jako lidé, kteří s ní přišli. Jsou to dělníci, uklízečky, prodavačky, pokladní, šoféři, montéři a mnoho dalších. Proč se o nich nepíše? Oni sami svou inovaci často nepovažují za nic zvláštního, prostě jen zlepšili práci, tak co?

Namísto nich chlubí se výsledky jejich nadřízení a ředitelé a majitelé

A jejich jména jsou pak psána na diplomech a certifikátech a všude, kde není třeba na práci sáhnout, ale sklízet.

Neznám osobně ani jednoho ze zmíněných pánů, co však vidím jsou výsledky jejich činnosti a ty jsou v obou případech destruktivní.

Vypadá to však, že profesní slepota obou zasáhla organismus tak hluboko, že už pravděpodobně není cesty zpět. Pomoci by sice mohlo přiznání vlastní chyby, ale to je tím posledním, k čemu se ti nejlepší z nás, uchylují.

Většinou si tak odnesou s sebou spolu s certifikáty a medailemi, jen ztracený čas na změnu.