Když les zpívá

Když jsem se vydal v první polovině měsíce října (po skončení houbařského boomu) do lesa na houby, nepočítal jsem, že bych přinesl domů bohatou nadílku. Jel jsem se spíše podívat do lesa, kam už jsem několik let nezavítal, abych se podíval, jak se má.

S houbami jsem se trefil, až na pár mochomůrek, včetně té červené, jsem skutečně houby nenašel. Nenašel jsem ani houbaře, ty ekonomické škůdce, kteří způsobili letos škody za 6 miliard, ani čistý les, který jsem si pamatoval. Zatímco ti první, mají po sezoně, za stav toho druhého mohou neviditelní ekonomové, o který se v tisku a mediích nehovoří.

Jsou to lidé, kteří vybaveni silnou technikou ukrajují v lesích jeden strom za druhým nechávajíce jen vizuální bariéru „zdravého porostu“ a za ní hromady nepotřebného balastu, jakým jsou větve, šišky, nehodící se části kmenů.

Jsou nesmírně ohleduplní, kácí hlavně v noci.

Kmeny pak vyrovnají na kraje cest, jako by tam byly vždy.

Jeden vedle druhého.

Pahýly života

Oddělené ostrou pilou profitu.

Jde jen o peníze.

Vše ostatní je

Vuřt.

Ještě před hodinou jsem se procházel lesem a omlouval se stromům, za lidi.

Ještě před hodinou dýchal jsem vzduch o který, bez nároku na odměnu, dělí se stromy, mechy, ptáci, brouci, lišejníky. Díval se na kameny, které v bývalé vojenské zóně vytrženy byly jakoby odjinud, protože skála jistě schována je pod povrchem stovek nánosů a tisíců let.

Šel jsem lesem tiše, opatrně a les zpíval

I přesto, že ráno bylo chladné, a slunce ho rozehřívalo pomalu, obyvatelé sdělovali si novinky. Bez obrazovek displejů. Bez mobilních dat. Bez internetu. Bez sociálních sítí. Bez prostředků za data.

Nežijí na dluh.

Neplýtvají, aby ukázali své bohatství.

Nestaví si kolem svých domovů ploty.

Nepotřebují na svých výrobcích značku luxusu

Mají svá ústa a své dotyky a když vyjdete jim vstříc zjistíte, že stáváte se jejich součástí. Bez hororu utržených paží, krvavých zálivek, stromů zabijáků, Triffidů.

V dobách mé školní výuky existovali tři předměty, které zmizely.

Dílny – Vaření – Zahrada

Zatímco v prvních jsme si zkoušeli svou praxi při výrobě jednoduchých výrobků, prozradili nám v druhém nejen jak nespálit vodu na čaj, ale i si udělat jídlo bez toho abychom museli o jeho výrobu žádat někoho jiného a ve třetím, jsme se na školní zahradě snažili ze semínka vypěstovat život. Ředkvičky, Mrkev, Jablka, Ořechy, Třešně, byly pak odměnou.

Ušpinili jsme si ruce, spálili se, řízli se, i škrábli, ale pochopili jsme, že ruce jsou třeba i k jiné činnosti než držení tužky, či číny.

Myslím, že cesta do přírody by dnes pomohla i v mnohých továrnách, k pochopení zapomenutého a otevření očí unavených profesní slepotou. Nejlepší zasedačka.

Jsem zvědav, kdy se v ní potkáme.

A nebojte nezničený les se ještě nalézt dá, jen je to čím dál těžší, ale stojí to za to.