Od malička mne doprovázejí knihy a láska k nim. Předávali mi ji moji rodiče, můj dědeček a lidé, kteří sami byli vášnivými čtenáři. Nesnažili se mi říkat, co mám číst. Nesnažili se mi říkat, co mám pod čteným textem rozumět, učili mne lásce ke slovu a jeho významu, lásce k řeči.
Z pohledu středoškolské paní profesorky, kterou tímto zdravím a přeji jí dlouhá léta, jsem jazykem nevládl dobře. Právě naopak, gramatické souvislosti unikaly mi stejně, jako hledání správné odpovědi na otázku, co tím, či oním textem chtěl autor říci.
I přesto jsem nejen rád četl, ale i rád psal.
Nikdy jsem však ani netušil (i když jsem o tom občas snil), že přijde doba, kdy v knihovně budu mít i vlastní knihy a budu schopen psát každý den, pro čtenáře, kteří každý den budou tyto texty čísti.
Toto jsem netušil ani v době, kdy jsem napsal a následně pak na internet umístil své čtyři knihy, které vznikly již v době počítačové. Mám je vytištěné a svázané v knihovně, ale nenapadlo mne, že se nimi setkám na samotném internetu, protože doménu, na které jsem je zveřejnil, vzal dávno digitální proud.
Přesto se tak stalo a stalo se shodou náhod dne 17.11.2018, tedy 29 let poté, kdy jsem do veřejného prostoru našeho gymnázia, vypustil svůj text nazvaný PRAHA V LISTOPADU 1989. Text nejen napsaný vlastní rukou, ale i podepsaný vlastním jménem.
Tento byl hned stržen, já odveden do ředitelny, pokárán, že bude-li se to ještě jednou opakovat, také nemusím být připuštěn k maturitě, což ve čtvrtém, maturitním ročníku, mohlo by být nemilé.
Druhý den nebyla báseň na jedné, ale na všech nástěnkách, ovšem k dalšímu předvolání nedošlo, pan ředitel a jeho podporovatelé ze strany, měli již v jiné problémy.
Maturitu jsem udělal za osm.
Jen jsem měl já, stejně jako všichni spolužáci malý problém. Byla jím nutnost přeučit se většinu látky nejenom z Dějepisu, Českého Jazyka a Občanské nauky, ale i Zeměpisu a dalších věd, prostoupených duchem komunistické strany a našeho rudého souseda, Sovětského svazu.
Od tohoto okamžiku jsem začal psát pravidelně. Propiskou do sešitů s tvrdými deskami, a tak vznikly čtyři knihy básní.
Pak se o objevil počítač, v přenosné podobě poskytnutý generálním ředitelem firmy, pro kterou jsem pracoval nejen v době pracovní, ale i 400 hodin ve svém čase volném, abych stvořil kalkulační nástroj, jenž zkrátil výpočty z 45 minut na dvě.
V této době začaly vznikat mé knihy
Každá jiná, každá plná slov a gramatických chyb. Všechny však plné myšlenek, které tlačily se z hlavy ven a vyvěraly mými prsty na prázdnou plochu digitálního papíru, aby tak zůstaly uchovány na věky.
Ono na věky, se právě 17.11.2018 ukázalo jako prorocké, protože právě v tento den, byly mé knihy opět vyneseny na povrch internetovým strojem času.
V podobě, ve které jsem je ukládal, tedy vhodné pro malé kapesní displeje a čtení na cestách, vybavené vždy nejen zkratkou „kapitol“ ale i velkým „Z“ které vezme čtenáře zpět na křižovatku všech čtyř.
Všechny napsal jediný člověk, který již v době vzniku říkal o sobě, že je BLÁZNEM, BÁSNÍKEM A BOJOVNÍKEM a já jsem rád, že i toto mi zůstalo vlastní.
A nejde-li se někdo, kdo by chtěl nejen tyto texty, ale i například první sbírky básní a následně i blogy, které již čtvrtým rokem, den, co den nacházejí cestu na světlo, vydat, budu rád, už jen proto
Že knihy miluji.