Na hraní čas

Když jsme malí máme spoustu času a „promrháme“ ho hraním namísto toho, abychom se učili. Nechce se nám. Hraní je o tolik zábavnější. Čím jsme starší, čím více jsme se toho naučili, tím raději bychom s učením přestali a začali si hrát, nemáme na to však čas.

Dnešní příspěvek píši na den přesně tři měsíce před tím, než vyjde a než ho bude většina čtenářů číst. Je neděle, venku lehce mží, včerejší vítr se zklidnil a já čekám na nového obchodního partnera, který má volnou jen neděli, protože zbytek týdne musí pracovat.

Rád by se však naučil jezdit na elektrické jednokolce

Rád by se také dozvěděl něco o tom, jak předcházet vzniku odpadu.

Rád bych se dozvěděl něco o tom, jak bychom mohli naši práci propojit.

Potkali jsme se na poště, kam jsme oba nesli své balíčky, abychom zaplatili za jejich včasné dodání s jistotou toho, že opět nebude dodrženo.

Je ráno, já vstal, stejně jako jiné dny v šest hodin ráno a vytratil se z domova, kde bych mohl budit spáče, pro které, stejně jako kdysi dávno pro mne, je dlouhý spánek nejlepším začátkem krátkého dne.

Když jsem v roce 2013 přestoupil na volnou nohu, byl jsem po téměř čtvrtstoletí zvyklý dodržovat pracovní řád a režim. Na volné noze, ho dodržuji též, jen jsem den pracovní roztáhl a jeho náplň stala se hrou kterou miluji.

Každý den mohu si hrát

Hraji si s myšlenkami, nápady, materiály, výrobky, lidmi, firmami.

Hraji si a čas ubíhá přesně tak, jako v dětství.

Zahloubán do své dny nesleduji hodiny a ty jediné nástěnné, které mám na zdi kanceláře ukazují na dvanáctou hodinu, ne proto, že by byl čas jídla, ale proto, že je nejvyšší čas změnit směr jakým se ubíhá Země a průmysl.

Pracuji z kanceláře, jejíž vybavení jsem si sám vyrobil. Každý jednotlivý kus má svůj příběh. Není dokonalé, je však funkční a bylo jen málo návštěvníků, kteří by přišli a neřekli „TO JSEM JEŠTĚ NEVIDĚL či NEVIDĚLA“ a rozhlíží se, dotýkají se a jen málokdo odmítne lákavé nabídce vyrobit si vlastní mísu z gramofonové desky, podtácek u papírové voštiny, či vzít si sadu knoflíků pro vlastní potřebu.

V práci, ve které většina z nás tráví většinu dne, či noci, není na hraní čas.

Je nutné plnit.

Není důležité proč, důležité je plnění. Protože když plníme a splníme, většinou za splněné dostaneme prostředky, za které si budeme moci plnit to, na co nezbývá čas.

Náplň života je práce

Náplní práce však již není život

Jaký je největší rozdíl mezi HROU A PRACÍ, ve smyslu uvedeném výše

Když si hrajeme, většinou naši hru neplánujeme, ale žijeme v ní. Nejdříve se na ni dokážeme soustředit jen chvíli, pak doba roste a jsou dny, kdy nevnímáme přechod mezi dnem a nocí a hrajeme si. Z výsledku naší hry máme dobrý pocit a jediným koho porážíme jsme my sami.

Kdo si hraje nezlobí

Zároveň však často platí

Kdo zlobí, nehraje si. Vykonává plánovanou činnost psychické, či fyzické destrukce nejen okolí, ale často i sama sebe.

Co je potom práce?

Odpověď nechám na Vás, návštěva právě přišla a jdeme si hrát.