Návod na použití nůžek

Evropská a stejně tak i Česká legislativa vyžaduje ke každému výrobku návod na použití. Pro mnohé výrobce to je noční můra, protože nejen sami neví, jak výrobek použit bude, ale každá další jazyková varianta návodu znamená další investované prostředky, nejste-li IKEA.

A tak máme návody na všem.

Na jídle, kde se dozvíme jako ho připravit.

Na hrnci, abychom věděli, že nepatří na hlavu, nebo na zadek, ale na sporák.

Na sporáku, abychom si uvědomili, že když ho zapneme začne hřát

A na mnoha dalších věcech, včetně kartáčku na zuby, kladiva, ale i nůžek.

Nůžky jsou obzvláště nebezpečné, mohou nás totiž zákeřně zranit, a to hned několika způsoby – říznout, stříhnout, píchnout, štípnout a kdo ví co ještě. Snad i proto vyrábí se již řadu let dětská varianta u niž je riziko úrazu omezeno na minimum, mají však drobnou vadu – nestříhají, ale co, děti si poradí.

Já však v dnešním příspěvku nemám chuť, psát další návod, resp. nebudu psát návod na něco, co používat umíte, ale na něco, co vypadá, že se nám vymklo z rukou, namísto užitečného nástroje tvorby staly se totiž nůžky prostředkem ničení a zániku.

Ne tak doslovně, spíše naše společnost a její průmysl, se stal NŮŽKOVÝM.

Proč?

Protože, ač si to neuvědomujeme necháváme již dlouho řadu let a desetiletí otevírat nůžky bez snahy je zase zavřít a využít je k tomu, k čemu byly určeny, tedy ke střihání. Namísto něj rozevíráme nůžky ještě více a radujeme se, že jsme našli zkratku, kde namísto stříhán řežeme a páráme rozevřeným ostřím se stále větší rychlostí.

Podíváme-li se na průmysl, jeho jasně a všude deklarovaným cílem je vyrábět pořád víc. Kvalita vzala za své již dávno, kvantita je to co se počítá a tak se automobilky předhání, která vyrobila více aut, stejně jako developeři, který z nich postavil více budov a kanceláří a bytů. Předhání se ministerstva, kdo utratil více peněz, stejně jako výrobci potravin, kdo na trh dodal nejvíce.

Regály obchodů zaplněné desítkami tisíc položek mi čím dál více připomínají mexický svátek DIA DE MUERTOS. Je plný barev a úsměvů a tance a her. A to vše k oslavě mrtvých.

Možná Vám to bude znít morbidně, ale podívejte se na tuzemské Dušičky, tam vzdáváme památku těm, kteří již odešli, tak proč by to nemohli činit i v Mexiku, jen trochu jinak.

Vrátím-li se však k nůžkám, všimněte si, jak výrazně jsou rozevřeny mezi chudými a bohatými, kdy těch prvních přibývá po milionech, zatímco těch druhých po kusech.

Stačí se podívat jak rostou objemy výroby, jak PRŮMYSL 4.0, stává se malým bohem každého výrobního závodu s cílem vyrobit víc a rychleji, ale jaksi se postrádá odbyt na straně druhé. Firmy si často přeprodávají své výrobky v rámci vlastního koncernu, aby se ukázalo, že nejenom vyrábí, ale i prodávají, protože právě prodeje jsou sledovanými parametry ekonomické výkonosti, ale skutečnost, že jejich výrobky skončí nakonec na skládkách nových aut, či na regálech obchodů, kde budou posléze vyřazeny jako neprodané, už nikoho nezajímá.

Naopak, čím více budeme vyhazovat, tím více budeme vyrábět

Vypadá to jako kolo prosperity, ale opak je pravdou

A tak se jedna část nůžek, ta co směřuje k nebi stává, čím dál tenčí, aby se proti ní postavila další, stále rostoucí a zarývající se do země.

Tak z nadprodukce těží se ti, kdož v krvi mají zisk, a ti, pro které mělo být vyrobeno, jen tiše závidí a doufají, že k rohlíku, budou si dnes moci dát i trochu teplé vody, místo čaje.

Vyrábíme odpad a jsme hrdí na to, když namísto 80% vyhodíme jen 79% z materiálu z něhož byl výrobek vyroben. Nůžkovou společnost, a její průmysl sice lze stále nazývat udržitelnými, ale jediné, co s tím slovem má společného je snaha udržet si zisky, protože těm je podřízen vše, včetně existence budoucnosti.

Změna může nastat jen v okamžiku nastolení harmonie mezi výrobou a spotřebou, protože pak nebudou naše obchody hřbitovem nových výrobků, ale místem, kam budeme chodit proto, co potřebujeme, ne proto co mají jiní a my bychom to tak, ale fakt, tak strašně chtěli, že se chtíč změní v potřebu.

Když toto pochopíme, stanou se nůžky zase pomocníkem a nebudeme muset mít strach z toho, že jediné co chtějí, je pustit nám ještě více žilou.