Někdo to udělá, Poslední zhasne

Tyto věty slyšel jistě již každý a předpokládám, že to nebylo jen jednou. Je však otázkou, zda-li si někdy uvědomil, jak snadno se on, či ona mohou stát „Někým“, či „Posledním“ a to i bez vlastního přičinění a co pak?

Již dlouho předem naší dobou se tyto věty používaly a mohlo by být docela zajímavé, podívat se, kdo a kdy je vlastně použil poprvé a jaký byl výsledek. Přikláním se spíše k huronskému smíchu, než hlubokomyslnému zamyšlení nad obsahem a konečným výsledkem byl, žádný výsledek.

Je až s podivem, že se tak málo lidí chce stát „Někdo“. Myslím totiž, že by velice rychle mohli stát bohatšími než Dana, které platíme jak mourovatí a to často opakovaně i přesto, že dostaneme servis, či výrobek jen jednou, či ho mnohdy ani nedostaneme, ale to je spíše otázka na pana Pikoru, či paní Šichtářovou.

Směr mé úvahy je již doufám všem jasný. Někdo je totiž v každé továrně, na každé škole, v každém úřadě, prostě všude, kde je třeba něco udělat. S ohledem na to, že je „Někomu“ přidělováno nejvíce činností, dá se očekávat, že jeho adaptabilita a efektivita bude až nadlidská a s tím bude jistě spojeno i ohodnocení.

Někdo je zároveň jedním z mála prvních bezpohlavních pracovníků na většině pracovišť a pravděpodobně jediným, kterého znají všichni od pana ředitele až po paní uklízečku, od vrchního mistra až po posledního manipulačního technika, a to na všech směnách.

Zajímavou skutečností je však to, že v okamžiku, kdy se objeví, že by la práce udělána, zásluha „Někoho“ se již nepočítá, a naopak se objevují jména řešitelů, kteří nejen, že nepomohli, ale často ani nevěděli, že by se měla daná věc vyřešit. Smetanu však rádi slíznou, takovou oběť jsou ochotni udělat.

Svým klientům doporučuji, vyřadit „Někoho“ ze stavu.

Neměl by být ani na listině vlastních, ani agenturních zaměstnanců a nejlépe, by se nemělo jeho jméno vyskytovat ani ve slovníku zaměstnanců.

Každý z nás má jméno. Každý z nás by měl mít práci, kterou umí dělat lépe než ostatní. Pojďme toho využít a vytvořit z bezejmenného prostředí místo o němž dokážeme hovořit i před ostatními, a oni tomu budou rozumět.

Jednou radou, kterou si jako Rada dovolím dát i Vám je, pojmenovat pracoviště, či stroje, smysluplnými jmény, či názvy. Zkuste to u jednoho a pozorujte, jak rozdílný bude brzy přístup pracovníků, kteří namísto, aby chodili na lis CS87GT, chodí pracovat na Křivoklát, či pracují na New Yorku apod.

Poslední zhasne funguje podobně, a proto se často stává, že zůstane rozsvíceno celou noc a jediný, koho to trápí je majitel, či ředitel, který na elektřině doplácí částky se kterými vůbec nepočítal. Zde však existuje obrana zvaná zodpovědnost. Ti zodpovědní, totiž alespoň zavolají, aby zjistili, jsou-li poslední a neozve-li se nikdo, pak zhasnou.

Jednou z příčin existence „NIKOHO“ a „POSLEDNÍHO“ je mimo jiná profesní slepota. Lidé nevidí, resp. nevnímaji své okolí poté, co jsou v něm den, co den řadu týdnů, měsíců, či roků. Nechtějí dělat nic špatně, jen se stali součástí struktury, která je obklopuje a nepřemýšlí o ní. Řekl bych stali se součástí GAIA, jak autoři sci-fi a po nich i mnozí jiní označují organismus mnoha jedinců spojených společným vědomím, v tomto případě však spojených společným Nevědomím. Přesně tím, díky němuž lidé v uzavřených komunitách, bez přístupu k informacím, myslí, že nic jiného než to, co mají neexistuje.

Tak to však není, a i proto je třeba pro kreativní a udržitelný rozvoj společností i společnosti, tuto slepotu vymýtit.