Opravdu Odcházím

Když v roce 2001 prohlásil, že skutečně odchází z politiky, národ plakal. Každý z občanů k tomu měl jiný důvod, ale spojila je vlhkost pod pravým a někdy i pod levým okem. Je možné, že právě slzy národa byly tím, co jen o rok později přineslo stoletou vodu nejen do stanic METRA.

Jen málo národů má politiky, kteří drží slovo

a nejenom to, dokonce plní to,

co slíbili před volbami.

My, malý národ v samém středu Evropy, je však máme a jsme na to hrdí.

Opakovaně s nadšením posloucháme a čteme politické sliby těch, kteří nikdy nelžou a garantují, že jejich děti se budou mít líp, bezpečněji, a že ty Vaše budou jezdit MHD zdarma, pokud to budete Vy, jakožto rodiče i nadále platit ze svých daní.

Opravdu odcházím.

To jsme nikdy neslyšeli od vedení Komunistické Strany, Předsedy Odborů, či zázračné firmy LIGLASS, tedy od těch, kdo tu dávno již byli, či se zrodili teprve nedávno.

Odcházím

Toto slovo znělo v novodobé tuzemské historii poměrně často. Není to tak dlouho, kdy republika oslavila 100 let svého vzniku, a to i přesto, že se jí nepodařilo přežít. Svou první etapu svého života totiž přerušila již po 21 letech trvání, kdy zmizela pod jiným jménem, aby se pak zas v roce 1945 objevila, rozhlédla se a o tři roky později ztratila hlavu a změnila jméno. Tehdy dostala příjmení SOCIALISTICKÁ a namísto demokracie, s jejíž vizí ji zakládal otec zakladatel, vstoupil na její půdu sen, který se brzy proměnil v noční můru, kterou o dvacet dalších let později udržovali při životě noční motýli s rudou hvězdou a srpem a kladivem, s nimiž všemi uměli rozdávat strach.

Když po dalších 21 letech probudili republiku původní z kómatu měla čas se protáhnout, než byla na pokus přepůlena a zmizela z map, zůstávajíce v myslích.

Během všech období bylo mnoho těch, co odešli, ještě více však těch, co zůstali. Co se měnilo byly názory a odznáčky na či pod klopami dlouhých kabátů.

Ti, co odcházeli sami, dívali se často zpět vidouce možnost vrátit republice původní tvář. Ti, co zůstávali viděli jen její zadek zabalený do trenýrek barvy máku.

Byli však i tací, kteří přišli na chvíli, aby zůstali napořád.

Jejich cíl předem dán, nebyl cílem republiky, ale jen soukromým. Moc. Peníze. Sláva. Vše skryto za rouškou slibů dobra pro všechny.

Klement či Andrej, Milouš či Miloš, není to jedno?

Namísto srdce Evropy zbyla jen díra a v ní ozvěna rezonuje ticho deseti milionů hlasů, které umí tak dobře křičet do sklenice s pěnovou čepicí skrývajíce svou tvář za závojem nikotinové mlhy jež z nezávislých tvoří závisláky s rychlostí výrobního pásu u kterého tráví čas vzpomínajíce na školu, která vzdělávala hlavy, aby uměly si spočítat 8,5 x 112 = dost na další basu.

Nebojte se, já neodcházím, ještě jsem nedodělal svou práci, kterou mám rád.

P.S. Tento článek je připraven k vydání jen několik dní po návratu z Francouzského Roubaix. Na to místě proběhl kromě jiného následující rozhovor s jedním z organizátorů. „Tak Vy se už zítra vracíte a kam? Do České Republiky. Aha do Československa. Ne, do České republiky, Česká a Slovenská republika se rozdělili na dvě země. A kdy prosím Vás, to nemohlo být tak dávno. Před 26 lety. Aha, tak to jsem ještě nebyl an světě“

Komentáře
  • Kategorie
  • Můj blog

    Formulář